Rozhovor: Roman Budský, Besip

Roman Budský se stal ředitelem Besipu, aby jako odborník stabilizoval organizaci s pokaženou reputací, v jejímž čele se za dva roky vystřídalo pět šéfů. Povídali jsme si s ním i o tom, k čemu je vlastně organizace motoristům k užitku.

Roman Budský, Besip

Autor: Svět motorů

Roky vedl autoškolu a podílel se na přípravě nové autoškolské legislativy. Coby někdejší šéf Nadace Besip má k bezpečnosti silničního provozu rozhodně co říct. Jenže je to dost k tomu, aby Roman Budský vedl letitou organizaci mající za cíl snižovat nehodovost v České republice? A potřebuje vůbec naše země Besip, o jehož prospěšnosti nemá většina občanů ani ponětí? Každý totiž ví, že existuje, ale nikdo netuší, co vlastně dělá. K sympatiím nepřimělo střídání šéfů po sedmi až osmi měsících. Ani médii propíraná eskapáda s angažováním Karla Lopraise, který měl vylepšovat obraz Besipu za plat dosahující prý 60 000 korun měsíčně.

O tom, co se Romanu Budskému po roce v křesle povedlo a jaké má plány, jsme si povídali v jeho kanceláři na ministerstvu dopravy.

 Co vlastně Besip dělá? A co by se dělo, kdyby nebyl?

Jsme garantem toho, že se vůbec v České republice dělá nějaká dopravní výchova. Bez nás by zanikly dopravně-bezpečnostní aktivity na centrální a hlavně regionální úrovni. Jen loni jich naši koordinátoři uspořádali tisícovku.

 Kolik lidí organizace zaměstnává?

Na ministerstvu nás sedí šest. Já, asistentka a čtyři referenti. Poté čtrnáct krajských koordinátorů a jejich vedoucí. Ti však nespadají pod nás, ale přímo podministerstvo dopravy. Mají smlouvu s centrem služeb pro silniční dopravu.

 Za co berou krajští koordinátoři peníze?

Jsou to lidé, kteří mají ve svém regionu na starosti veškeré dění v bezpečnosti silniční dopravy. Dbají na dopravní výchovu, dopravní hřiště a spolupracují s Integrovaným záchranným systémem.

Co to znamená v praxi?

Komunikují třeba s obcemi ohledně bezpečnosti a vyjadřují se k nehodovosti a nebezpečným úsekům.

Roman Budský, Besip

Autor: Svět motorů

 Co musím udělat, abych se mohl stát takovým koordinátorem?

V posledních dvou letech proběhla výběrová řízení do všech čtrnácti krajů. Podmínkou je vzdělání, praxe v oblasti bezpečnosti silničního provozu, ale i prokázání vztahu k dopravní výchově.

 Tohle splnil Karel Loprais?

Ale on nebyl krajským koordinátorem. Podle předchozího vedení měl být tváří Besipu, jenže to nefungovalo.

 Znáte osobně všechny krajské koordinátory?

Samozřejmě.

 Kontrolujete je?

Ano. A dělají to i média.

 Jak vypadalo oddělení Besip, když jste před rokem přišel?

Tehdy Besip neměl vůbec žádný program. Ten představený mou předchůdkyní Ivanou Pánkovou totiž ministr Dobeš zamítl. Kromě toho neexistoval smysluplný tým.

 Co jste jako první udělal?

Koncepci nejen na rok 2012, ale i ty následující. Obnovil jsem kompletní tým, a především vrátil logo. To tehdejší bylo příšerné a naprosto odporovalo čemusi jako brandingu alias budování značky. Ani pověst Besipu nebyla dobrá. Bylo těžké navázat zase spolupráci s masmédii i perspektivními privátními subjekty. V první době si tady podávali dveře spíš lidé, kteří chtěli spekulovat o penězích. Trvalo několik měsíců, než jsme dokázali, že to myslíme vážně. Že nejsme tunel ani političtí aktivisté, kteří si sem přišli udělat trafiku.

 Pomohlo to?

Dění se od počátku roku obrátilo a přicházejí lidé, kteří chtějí spolupracovat, a ne platit. Tři čtvrtě roku trvalo vrátit Besipu dřívější prestiž. A to zdaleka nekončíme.

 Co znamená šéfovat Besipu? Jste člověk, který kudy chodí, tudy myslí na bezpečnost?

Ze sedmdesáti osmdesáti procent je to odborná práce. Nenosím v torně maršálkou hůl. Naopak nejraději řídím kompaktní expertní tým. Mezi sebou si děláme legraci, že jsme spíš kreativní agenturou než úřední kanceláří. Vždyť nemám kulaté razítko. Besip musíme dělat jako marketingový produkt. Tedy vyvolat poptávku po bezpečnosti silničního provozu. Dokud se tak nestane, silnice bezpečné nebudou, protože o to lidé nemají zájem.

 Komu se organizace zodpovídá za to, co se jí povedlo a co ne?

Náměstkovi ministra. A hlavně celé veřejnosti. O čemkoliv, co se nebude líbit, se ihned bude psát, mluvit a my to neskryjeme.

 Facebookový profi l Besipu byl založen už 13. května 2010. Považujete 679 hodnocení „To se mi líbí“ za dostatečný úspěch?

Ještě to neprosáklo, jak bychom chtěli. To souvisí i s budováním značky. Teď tam asi nejsou věci tak senzační, aby si je lidé přeposílali. Ale připravujeme kampaň pro mladé a měla by mít formát, který se jim bude líbit.

 Bude stejně brutální jako „Nemyslíš, zaplatíš“?

Ne, nebudeme strašit. Místo toho chceme jít dál, aby se lidé zamysleli, co by pro ně nehoda a ztráta blízkého znamenala. Ukazovat celospolečenské a ekonomické dopady bouraček. Vždyť nás všechny ročně stojí pětapadesát miliard korun. Jedna nehoda se smrťákem osmnáct milionů.

 A když nebudou tak brutální, neztratí působivost?

Záleží na provedení. Jak by vám bylo, kdyby zazvonil telefon a někdo oznámil, že při nehodě zemřela máma?

 Uvidíme spoty zase v televizi? U těch brutálních spíš každý přepínal na jiný program.

Lidé si hodně stěžovali. My teď nechceme jen televizní spoty, ale víc se zaměříme na facebook. Nejenže to šetří peníze, ale ještě je to účinnější.

 Kde se český Besip inspiruje?

Mně je nejbližší Skandinávie. Má nejlepší výsledky dopravní nehodovosti. A není to tím, že je tam nízká hustota populace. Dál je to Velká Británie a Nizozemsko. V České republice chybí koordinační subjekt mezi soukromým a veřejným sektorem, který by vyhodnocoval, že peníze vložené do bezpečnosti se opravdu efektivně projeví. Také zde zatím chybí hlasitější přihlášení politiků k bezpečnosti, zatímco jinde v Evropě se to děje. Když Jacques Chirac řekl, že chce do čtyř let snížit počet mrtvých, skutečně poklesl o čtyřicet procent. Doufám, že příští rok před volbami se toho zhostí nějaká politická strana.

 Nebylo by tedy na čase stmelit Besip a autokluby? Aby zkrátka někdo jednotně kopal za české motoristy jako třeba ADAC v Německu?

Společná spolupráce se už vede. A také se vytvořila Rada vlády, která by měla tvořit jednotný orgán.

 Jak bude vypadat výuka dopravní bezpečnosti na školách, což je jedna z vašich letošních priorit?

Chceme čtyři stupně, první už pro předškolní děti. Pro ně například připravujeme sedmiminutové spoty s příručkami pro učitele a rodiče. Jak to vykládat a rozvíjet prakticky. Další stupně jsou pro první a druhý stupeň a liší se. Třináctiletým už nemůžete vykládat totéž.

 Půjde o předmět, ze kterého se bude zkoušet a známkovat?

Ne. Už dnes je dopravní výchova v osnovách, ale není to speciální předmět. Měla by být v rámci dalších předmětů. Takže třeba ve fyzice blok o brzdné dráze, kinetické energii. V biologii o reflexních materiálech a oku, jinde zase další věci, které budou děti zajímat.

 Jak přinutíte učitele, aby to opravdu učili a nejeli podle zažitých osnov?

Učitelky k tomu vztah nemají. Já to chápu. Ale dostanou od nás materiály, aby je to bavilo a na nic nezapomněly. Věřím, že po pomůckách učitel rád sáhne, protože budou oživením hodiny a akčnější než suchý výklad.

 Ve škole jsem chodil na dopravní hřiště, které ale zmizelo. Jak to s nimi dnes je?

Je jich zhruba stejný počet, jako býval, a jsou nedílnou součástí výuky i dnes. Pečují o ně právě krajští koordinátoři Besipu. Někdy jsou velké oči ve stylu „Pojďme postavit nové hřiště“. Jenže někdo tam musí sekat a uklízet sníh. Kdo to má potom platit?

 Nebylo by místo brožurek a spotů lepší, aby dal tedy Besip víc peněz na praktickou výuku na dopravních hřištích?

Z našeho rozpočtu je nemyslitelné to fi nancovat. Kromě toho pro nás jde jen o jednu z oblastí. Je to příliš málo.

 Kdybyste měl moc změnit jednu věc, která nejvíc přispěje ke snížení nehodovosti, co byste zvolil?

Oblastí je řada. Můžeme se třeba bavit o větších kontrolách a trestání řidičů. Jenže si nemyslím, že by to něčemu pomohlo. Dění na silnici totiž naprosto věrně odráží dění ve společnosti. Pokud se nezkultivují vztahy mezi lidmi, nic se na českých silnicích nezmění. A to je celosvětový poznatek. Třeba ve zmíněné Skandinávii se k sobě lidé chovají naprosto jinak a je to vidět i na silnicích. Na tomhle ještě u nás musíme pracovat.

 Může v tom Besip prospět?

Ano, hodnotovou kampaní a rozpoutáním celospolečenské diskuse. Aby se i v poslední hospodě mluvilo o bezpečnosti na silnicích a o tom, co vlastně my Češi chceme. Jinak se z toho nevymotáme, protože sankční systémy nikam nevedou. Pokud budete chtít, vždycky je očuráte. Policajt na každém rohu je k ničemu. Stejně tak záměr mít kamery na každém rohu je mi proti srsti.

 Má organizace dost peněz?

Nikdy jich není dost. Loni se začínalo s částkou sto milionů, dnes jich máme devětatřicet. Přesto jsme víc vidět. Máme kolem sebe privátní subjekty, které jsou ochotny přispět. Stavíme na lidských vztazích. Čím méně peněz, tím jsme kamarádštější.

 To je důvod, proč by měl Besip dostávat podíl z takzvané hasičské daně z povinného ručení, přestože je placen z rozpočtu ministerstva dopravy?

Nikde ale není psáno, že to dostaneme zrovna my. Je jen řečeno, že část vybraných peněz půjde na bezpečnost. A preventivních orgánů je hodně. Mohou to dostat kraje či policie.

 Kdy jste naposledy platil pokutu?

Nikdy v životě jsem ji nedostal. Přísahám, že ne. Vždycky jsme se dohodli, protože jsem přiznal chybu.

Roman Budský, Besip

Autor: Svět motorů