Jak se žije řidiči tramvaje: Na pětníku nezastavím | SvetMotoru.cz
Svět Motorů

Nejčtenější a nejprodávanější
motoristický časopis

11. 11. 2014

Jak se žije řidiči tramvaje: Na pětníku nezastavím

Jak se žije řidiči tramvaje

Fotogalerie

7 fotografií

Desítky tun a až stovky cestujících za zády. Tedy velká odpovědnost. Ne všichni tak ovšem řidiče tramvají vnímají. Ale měli by, střet s kolosem totiž mívá i fatální následky.

(více v čísle 45/14)

Za pošmourného rána procházíme vrátnicí do depa Dopravního podniku (DP) na pražské Pankráci. „Náš“ řidič Vlastimil Smetana je sedmadvacetiletý zarostlý sympaťák. „Vousy nosím, aby se cestující se mnou nebáli jezdit, bez nich vypadám moc mladě,“ směje se cestou po schodech do takzvané výpravny, kde si vyzvedává pokyny pro jízdu. V místnosti je kromě nás asi šest dalších řidičů a také výpravčí. Není to ovšem pán v červené čepici s plácačkou jako na železnici. Jeho hlavním úkolem je zajistit, aby všechny soupravy vyjely ve stanovenou dobu. Všichni tramvajáci ve směně tak musí být v práci včas. A také zálohy, které naskakují v případě, že se někdo opozdí nebo nedorazí třeba kvůli nemoci.

V deskách má řidič nejen jízdní řád směny, ale i třeba informace o změnách zastávek nebo výlukách
Autor: Jiří Pekárek

Smetana vyzvedává desky s číslem linky a pořadím soupravy v jejím provozu. Dále tam nachází blanket s jízdními řády včetně dob, kdy má být na obratištích, i časů, v nichž má projet takzvanými kontrolními body. Ty sledují, zda řidič tramvaje jede se soupravou načas. „Můžeme přijet se zpožděním, které ale většinou nemůžeme ovlivnit, ale nikdy z nich nesmíme vyjet dříve,“ komentuje systém Smetana. Ve složce má takzvané vlepky, označující aktuální stav na trase jako posunutí zastávky nebo plánovanou výluku na trati. Neplánované hlásí provozní dispečink řidičům, ale mnohdy i cestujícím do vozu vysílačkou. Také má vyznačeny časy bezpečnostních přestávek, aby měl čas najíst se, dojít si na záchod a trošku si odpočinout. Dalším papírem je provozní výkaz, kde se zaznamenávají údaje o službě. V deskách nechybí ani formulář pro případ dopravní nehody či blanket na nálezy zapomenutých věcí. Zároveň přebírá klíče od konkrétní soupravy, v níž bude jeho služba dnes probíhat.

V depu

Pospícháme k naší tramvaji. Papírování, kontrola vozu před vyjetím a jeho příprava ke startu by neměly přesáhnout dvacet minut. Moderní třicetimetrová čtyřicetitunová souprava Škoda 15 T For City Alfa už čeká v kolejovém depu. Vlézáme spolu s řidičem do kabiny, Vlastimil Smetana se usadí do sedačky. Zapne baterii a takzvanou trakci, která tramvaj odbrzdí. „Bez toho se nerozjedeme, tramvaj je v podstatě počítač,“ říká nám. Do panelu zasunuje reverzní kličku – ta pootočením určuje, jestli se souprava pohybuje dopředu, nebo dozadu. Bez tohoto úkonu se vůz nerozjede, třeba kdyby se do kabiny dostal někdo nepovolaný. Následně se zapne řízení, po něm kontrola brzd. „Musím zjistit, zda se souprava rozjede a dokáže zastavit,“ vysvětluje. Vše se odehrává na několika metrech ještě pod střechou depa.

Jak se žije řidiči tramvaje
Autor: Jiří Pekárek

Také s námi prochází vnitřek vozu – kontrolujeme funkčnost všech dveří i označovačů jízdenek, ale i hasicí přístroj, komponenty pro odstraňování provozních závad, lékárničku a výstražnou vestu. Pokračujeme zvenku, hlídáme, zda vozová jednotka není poškozená a svítí všechny blikače či světla. Dívá se i na správnost čísla linky a konečné stanice. Souprava může na trasu.

Vyjíždíme Tramvaj i s námi na palubě vyráží v 10.43 z vozovny Pankrác směrem na Spořilov – z kopce jedeme jako když u auta vyhodíte rychlost,“ hlásí Smetana. Souprava kromě hlášení zastávek nastavených podle polohy GPS umí i řídit výhybky. I tak však řidič před vyjetím do křižovatky ještě vizuálně z kabiny kontroluje, zda jsou nastaveny správně. Případně s pomocí stavěcího klíče, takzvaného tága, upraví na požadovaný směr. Za pět let služby už má slušný grif, trvá jen pár vteřin, než jedeme dál.

Vidíme, jak na nás protijedoucí tramvajáci mávají, a ptáme se, zda je to obvyklé. „Ano, zdravíme se všichni, většinou zdvižením ruky. Blikáním už ani moc ne, to bylo častější dříve,“ vysvětluje zvyk náš řidič.

Na trase projíždíme okolo značky s omezením rychlosti 30 km/h. „Platí pro auta i tramvaje, tohle respektují a vidí všichni. Protože jsme i kolejové vozidlo, naše značky neznají, tudíž některé přibrzdění nebo zastavení nechápou,“ svěřuje se Smetana. Myslí tím třeba ubírání rychlosti v některých zatáčkách, jejichž poloměr nedovoluje vyšší rychlost, jinak by tramvaj vykolejila. Šoféři to nechápou a troubí nebo si klepou na čelo. Cestou upozorňuje i na nešvary ostatních účastníků silničního provozu. „Tady si šoféři aut pletou tramvajový pás s odbočovacím pruhem a omezují nás,“ ukazuje na častý motoristický nešvar. O kus dál zase upozorňuje na řidiče, který při vjezdu na hlavní stojí napůl v kolejích a domáhá se vjetí. Nebo na chodkyni o berlích, vstupující na přechod snad dvacet metrů před rozjetou tramvají. „Asi neví, že nemá přednost. Ale my s tím musíme počítat,“ povzdechne si. Nejhorší jsou podle něj situace, kdy motorista jede souběžně s tramvají a náhle odbočí doleva. Mnohdy to končí střetem, přestože se tramvajáci snaží předvídat.

Zastav!

Prázdná tramvaj 15T má čtyřicet tun a vejde se do ní až 250 cestujících. Ve výsledku tedy jede po kolejích kolos o hmotnosti mezi 60 a 70 tunami. Zastavit jej tedy není snadné. I proto má takřka všude přednost.

Vyzkoušíme napřed záchrannou brzdu. Jedeme z kopce povolenou padesátkou a řidič nás upozorňuje: „Teď!“ Zvonek začíná řinčet a vozidlo zastavuje na dvaceti metrech. Kdybychom se dobře nedrželi, spadli bychom. Poté testujeme normální provozní brzdu – souprava se zastavuje mnohem klidněji, ale až asi po devadesáti metrech! A to jsme v tramvaji vlastně sami – s cestujícími by to bylo ještě dále. „Je to pro ně ovšem komfortnější, nespadnou a nezraní se,“ říká Smetana.

To už máme za sebou i otočku na Spořilově a míříme zpět do vozovny na Pankrác. A kdy je provoz na ulicích nejnebezpečnější? „Když to klouže – tedy v okamžiku, kdy začíná pršet nebo je na vozovce břečka sněhu se solí. Nejhorší jsou ovšem mokré listy stromů, snižují účinek i nouzové kolejnicové brzdy. Brzdná dráha je tak úplně nejdelší,“ vypočítává náš tramvaják. Jakmile je kluzko, souprava podle něj za směnu spotřebuje na brzdění i až sto litrů písku, a to proti starším modelům koleje jen cukruje. Když to vysvětluje, jsme už u konce cesty – trasa z Pankráce na Spořilov a zpět trvala zhruba 50 minut včetně focení a zkoušení výhybek na konečné.

Jak se žije řidiči tramvaje
Autor: Jiří Pekárek

Vyšlo v časopisu

Svět motorů
45 / 2014 Objednat číslo Další články z čísla
Sdílej na facebooku
 

Archiv PDF


Přihlásit se / Zaregistrovat se
Vstup do archivu používá nový, uživatelsky vylepšený systém přihlášení. Pro vstup do archivu potřebujete jednotný účet platný pro všechny weby vydavatelství CZECH NEWS CENTER a.s.Po přihlášení pokračujte zde!

Zapomněli jste heslo?
 
 

Redakce

Adresa: Komunardů 1584/42, 170 00 Praha 7
Email: svet.motoru@cncenter.cz
Telefon: 225 977 851