Pravda o biopalivech: Žádné dobré zprávy
Fotogalerie
5 fotografií
Zvrácená myšlenka, zkostnatělost Bruselu, český Kocourkov. Přinesou tanečky kolem biopaliv něco nového?
(více v čísle 19/15)Minulý týden jsme mohli v přímém přenosu sledovat hned dvě parlamentní šarvátky na stejné téma. O biopalivech se rokovalo současně v Praze i Bruselu. Většina komentářů se věnovala hlavně švejkovské náhodě, že evropský návrh doporučoval přidávání rostlinných složek omezit, zatímco český je chtěl rozšířit. Stranou bohužel zůstalo to hlavní: jestli jsou biopaliva vůbec k něčemu dobrá a jak se nám s nimi žije. Jak asi víte, evropský návrh byl schválen a český odročen. Optimisté mohou nad obojím zajásat, my k nim ale s dovolením nepatříme. Naopak, na současném stavu vidíme příliš mnoho stínů.
Nalinkovat a řídit
Na počátku všeho je samozřejmě ideologie globálního oteplování způsobeného člověkem, kterou prosazuje klika nejbohatších lidí planety, aby umravnila nezřízený konzum nás ostatních. Jedním z jejích posvátných spisů je Kjótský protokol z prosince 1997, kterým se podařilo 55 zemí přimět k závazku omezit emise plynů přispívajících ke skleníkovému efektu. Brusel navazuje v listopadu 2000 rámcovým dokumentem o zajištění energetické soběstačnosti, v němž se ke splnění kjótských cílů navrhuje do roku 2020 nahradit 20 % evropské spotřeby benzinu a nafty biopalivy. O tři roky později už má myšlenka podobu direktivy, i když předepsaný podíl klesá na 5,75 % do roku 2010 a 10 % do roku 2020. Podobné cíle si kladou i v USA a pohotově vypisují dotace pro zemědělce, aby je motivovali k pěstování energeticky výhodných plodin.
Jako za časů kolchozu
Během pouhých pěti let tato pěstitelská politika přinese vražedné následky. Poptávka je totiž po potravinářských surovinách jako kukuřičný škrob a sójový či palmový olej. Štědře dotovaní pěstitelé v tradičních zemědělských oblastech se stávají dodavateli chemického průmyslu, potravin ubývá a jejich ceny stoupají. Příběh vrcholí potravinovou krizí z let 2007 a 2008, jež dostala 110 milionů lidí v rozvojových zemích pod hranici hladu. Světová banka poté shrnuje zdrcující čísla: mezi lety 2005 a 2008 se cena kukuřice ztrojnásobila, pšenice zdražila o 127 a rýže o 180 %. Rozjetý vlak to ale nezastaví a v roce 2011 se situace opakuje: USA jakožto největší světový vývozce kukuřice hlásí nízkou úrodu způsobenou suchem, 40 % procent z ní ale stejně putuje na výrobu bioetanolu, jinak by zemědělci museli vracet dotace. Rychlé pokřivení trhu působí nevratné škody i v Indonésii, Malajsii nebo Amazonii, kde vzácné původní pralesy ustupují palmovým plantážím. Olej z nich pak pohání auta přírodně cítících Američanů, kteří věří, že zachránili klima.
Vždyť to smrdí už na poli
Od roku 2005 se začíná zpochybňovat i samotný přínos těchto biopaliv (označovaných jako 1. generace) na snížení skleníkového efektu. Podrobné studie se pustily do výpočtů emisí nutných k vypěstování a zpracování plodin, s kterými celá věc vypadá podstatně hůř. Dnes máme proti sobě desítky a stovky takových výpočtů, lišících se především podle toho, kdo si je objednal. Dogmatická urputnost zastánců biopaliv ovšem nepůsobí právě seriózně. Třeba když argumentují množstvím CO2, které rostlina za svůj život odbourala fotosyntézou. Tím přece bude pro ovzduší přínosná i bez toho, abychom ji pálili v autě. Poslední ekologický otazník se týká záboru a rozorání půdy, která se dosud nevyužívala. Odborně se mluví o syndromu ILUC (anglicky Indirect land use change) a odpůrci rostlinných biopaliv požadují, aby se emise s tím spojené počítaly do celkové bilance. To zatím nikdo nedokáže splnit, protože na výpočet neexistuje metodika. Jde však o další spor, na němž se jindy jednotná zelená fronta rozpadá.
Brusel mírného pokroku
Pod tlakem toho všeho nakonec i Brusel začíná couvat. Od roku 2007 tamními institucemi probublávají různé impulzy ke změně, v říjnu 2012 konečně vydává Evropská komise konkrétní návrh na reformu legislativy. Ten se po dalších dvou letech usilovného úřadování dostal do Evropského parlamentu, který ho minulé úterý schválil. Má to ovšem háček: podíl rostlinných biopaliv v roce 2020 se z původních 10 % snižuje jen na 7. To znamená, že proti dnešku musí jejich reálná dodávka na trh ještě stoupnout – dosud totiž v unijním průměru dosahuje jen kolem pěti procent. Navíc direktiva vyžaduje snížení vykazovaných emisí CO2 o 6 %, kterého bez výraznějšího podílu biopaliv nelze dosáhnout – pokud do té doby dramaticky nevzroste úloha elektřiny ze solárních článků nebo vodíkového pohonu.
Z cizího bio neteče
Každého jistě napadne, proč tak zoufalý projekt v Bruselu rovnou neodpískali. Důvody jsou zhruba tři. Zaprvé by radikální opuštění biopaliv nabouralo letité závazky ke snížení emisí toho či onoho oxidu, což by zpochybnilo samotné základy mašinérie. Zadruhé nemáme po ruce nic, čím bychom kukuřici a řepku rychle nahradili. Takzvaná biopaliva druhé a třetí generace, získávaná ze zemědělských zbytků jako sláma, nebo z odpadů vůbec, budou zřejmě schopná velkokapacitní výroby až za několik let. A pak jsou tu soukromé zájmy mnoha lidí, firem i celých států, které na biopalivech vydělávají, poskytují pracovní příležitosti a čerpají dotace. V roce 2011, kdy reálný podíl biopaliv dosáhl 4,11 %, uvolnila Unie na jejich podporu celkem šest miliard eur, tedy téměř 165 miliard korun. Nad takovými částkami kdekdo přestane myslet na přírodu. Například evropská frakce Zelených, která v parlamentu hlasovala pro zachování původních vyšších kvót.
Z jedné kapsy do druhé
Česká podoba sporu je čitelnější, jelikož se všechno odehrává v menším měřítku. Na rozdíl od některých západních zemí jsou u nás v prodeji takzvaná vysokoobsahová biopaliva (tedy čisté 100% a smíšené 30% bionafty). Jejich cena by na volném trhu neobstála, proto jim pomáhá snížená sazba spotřební daně: místo jedenácti korun za litr jen 1,20, respektive 8,40 Kč. Tato státem dotovaná podpora umožňuje volný prodej metylesteru řepkového oleje (MEŘO), jímž distributoři splní předepsaný objem prodeje biopaliva a o to méně ho pak mohou přimíchávat do běžné nafty. Dominantním hráčem v tomto obchodě je Babišův Agrofert, který si chce na další období změnou zákona pojistit vyšší zisky: daňovou úlevu zachovat a zároveň vysokoobjemová paliva nezapočítávat do evropské povinné kvóty. Tím by musel stoupnout povinný přídavek do běžné nafty. To nechce dovolit opozice a nechceme to ani my, motoristé – řepka už tak nadělá v motorech dost škody. Do budoucna zvýšení podílu biosložek neunikneme. Novelizovaná evropská direktiva trvá na postupném 6% snížení tabulkových emisí CO2 z paliv v dopravě, což se bez podobných alotrií neobejde. Půjde ovšem o biopaliva druhé generace s nižším dopadem na zemědělství, jaká zatím nikdo v dostatečném množství nevyrábí. Fixovat zákonem produkci dnešních řepkových olejů proto skutečně nemá smysl. Budoucí přechod na novější bioprodukty ale nic nezmění na podstatě věci: minimální úspoře fosilních paliv zaplacené neadekvátními fi nančními náklady, a to ve jménu ideologie, která přírodě vůbec nepomáhá.
Hospodářství naruby
Jaký vliv má zvýhodnění biopaliv na trh s benzinem a naftou?
Ropná paliva stále nejsou plně nahraditelná, strategický obor jejich zpracování se však ocitá pod stále větším tlakem. Petrolejáři investovali do ekologizace paliv – snížil se obsah olova, síry, benzenu i aromátů, akceptovali povinný přídavek biosložek, které ale nevyrábějí. Za závažné považuji výrazné daňové zvýhodnění vysokoobjemových biopaliv proti konkurenčním a zdaněným fosilním palivům s povinným přídavkem biosložky. Někteří obchodníci mísí E85 (benzin s 85 % bioetanolu) nebo B100 (čistou bionaftu) se standardními palivy bez ohledu na homologace vozidel. Tento trend v posledních pěti letech ukázal nebezpečí daňových úniků, znevýhodnění standardních paliv, ale také nebezpečí pro řadové motoristy.
Jak rychle se objeví biopaliva druhé generace a co budou znamenat?
Podle mého názoru v horizontu pěti let. Dvojkou se zřejmě stane zemní plyn (s výrazně lepšími emisemi CO2), očekávám i nástup vodíku – právě ten by se v budoucnu měl stát významným palivem. Ale zatím je nutné počítat s určitou symbiózou různých alternativ.
Fermež patří na vrata
Známým rizikem nafty s přídavkem bioložky na bázi MEŘO (metylester řepkového oleje) je oxidační nestabilita. Do palivové soustavy má odvětráním přístup vzduch, s nímž MEŘO reaguje za vzniku hustých kalů podobných fermeži. Vůz s takto zanesenou palivovou soustavou nelze ani nastartovat, v horším případně hrozí poškození vysokotlakých částí. Pro zvýšení oxidační stálosti proto kvalitní nafty obsahují zvláštní aktivaci, s níž vydrží v nádrži odstaveného vozidla přes půl roku. Nekvalitní nafta může oxidovat už po dvou měsících. Vůbec největší jistotou pro takový případ je nafta bez MEŘO – na našem trhu Eurooil Optimal Diesel, OMV Maxx Motion a Shell V-Power Diesel.
Zatloukat, zatloukat, zatloukat
Jsou vůbec spaliny z rostlinných biopaliv šetrnější k ovzduší?
V roce 2010 agentura Reuters odhalila, že se Evropská komise pokusila ututlat výzkum společnosti Fraunhofer. Ukázalo se totiž, že zatímco normální benzin či nafta má uhlíkovou stopu jen zhruba 85 kg na gigajoule, biopaliva z evropské řepky mají celkovou uhlíkovou stopu 150 kg CO2 na gigajoule. Biopaliva z asijského palmového oleje mají stopu asi stejnou jako fosilní paliva. Emise skleníkových plynů se tím tedy nesníží. Proto také EU upouští od původního cíle, aby biopaliva tvořila 10 % paliv v dopravě.
Pokud biopaliva mají velkou uhlíkovou stopu, jaké jiné možnosti snižování skleníkových emisí máme?
K omezování emisí skleníkových plynů nevidím důvod. Tvrdit, že oteplení je špatná zpráva, je totiž v rozporu s celou zkušeností lidských dějin. Historická klimatologie teplým obdobím v dějinách ne nadarmo říká klimatické optimum. Změny klimatu už zahubily nejednu civilizaci, ale příčinou vždy bylo ochlazení, ne oteplení. Ať už šlo o pád Říma nebo mayské civilizace. I Arrhenius, otec skleníkové teorie, oteplení vítal. Současné teploty nejsou ničím zvláštní a není důvod k šíření paniky. Známý „hokejkový graf“ sice tvrdil, že naše oteplení je výjimečné, ale aféra Climategate ukázala, že šlo o podvod. Současné oteplování je jen návratem k normálu, vynořujeme se z takzvané malé doby ledové. Ta přichází každých 1500 let, jde o Bondův cyklus.
Na mnoha místech světa kvůli pěstování energeticky využitelných rostlin mizí původní vegetace. Kde je tento jev nejvýznamnější?
Nejvýraznější je to asi na Borneu, kde žijí poslední orangutáni. Firmy masově kácejí tamní deštné pralesy a konvertují je na plantáže biopaliv. EU se k problému stavěla dlouho jako pštros, který strká hlavu do písku. Počátkem roku 2010 prasklo, že chtěla problém vyřešit tím, že plantáže účetně překlasifi kuje na lesy. Podobným příkladem je Honduras, kdysi jeden z hlavních producentů obilí ve Střední Americe. Dnes musí polovinu potravin dovážet. Místo jídla magnáti v Hondurasu vyrábějí palmový olej, z čehož ale téměř 70 % jde na export. Jak získávají půdu na tyto plantáže? Vyženou z pralesa domorodce, vypálí jejich vesnice a džungli vykácí.
Zrada tichého probíjení
Ani přídavek biolihu do benzinu není bez rizika, zejména ve větším množství. U vozidel provozovaných na směs E85 nejčastěji selhávají podávací pumpy v nádrži: směs je elektricky vodivá, což ohrožuje v ní ponořený komutátor čerpadla (na snímku vpravo). Elektrolýza nahlodá uhlíkové kartáče, magnetické pole zeslábne a čerpadlo se přestane točit. Odolnější čerpadla bez komutátoru mají jen vozidla upravená na E85 přímo v továrně. Krajním případem je odloučení vody, kterou na sebe líh předtím navázal, typicky kondenzát vlhkosti v palivové nádrži vozidla nebo v tanku čerpací stanice. Udrží ji jen při dostatečné koncentraci, proto při naředění větším množstvím čistého benzinu, kdy koncentrace lihu v nádrži klesne, se voda může odloučit. Typicky to hrozí vozidlům provozovaným střídavě na E85 se standardním benzinem. Při naplavení do palivové soustavy jde motor špatně nastartovat, v dlouhodobě odstaveném vozidle může voda zahájit korozi vnitřních dílů motoru.
Na prezidentský dekret
Jedinou zemí, která dokázala nahradit ropu rostlinnými palivy, byla v 70. a 80. letech Brazílie. Drahý dovoz nahradila masivním pěstováním cukrové třtiny, vybudovala závody na zpracování etanolu, automobily byly upraveny na odlišné spalování. Pomohlo však několik důležitých podmínek: plynulý rozvoj odvětví současně s rozvojem automobilismu bez náhlých změn, dostatek půdy a především centrálně řízené hospodářství vojenské diktatury, která mohla sklizní i zpracováním zaměstnat libovolný počet lidí. V podmínkách otevřeného trhu a levné ropy se dominance etanolu vytrácela a po jeho zdražení z dalších let dosahuje podíl jen 20%.
