Montovali jsme pachové ohradníky: Čichám, čichám člověčinu
Fotogalerie
6 fotografií
Všimli jste si nenápadných bochánků pěny v okolí silnic? Nazývají se pachové ohradníky. Podívali jsme se, jak fungují.
(více v čísle 43/15)Stojíme jen pár stovek metrů od středočeského Třebotova, kde silnici lemuje alej uprostřed polí. Úplně si dovedeme představit, jak nám zde v noci vběhne do cesty třeba celé stádo srnek. Nešlo by přitom o výjimku – každoročně ukončí srážka s vozidlem život několika tisíc divokých zvířat. Oběti jsou i mezi řidiči. Jak to řešit?
„Možnosti jsou v zásadě tři: světelné, zvukové a pachové ohradníky,“ vysvětluje Petra Auterská, ředitelka společnosti Antifer, která se věnuje právě třetímu typu.
Zrcátkem na kance
V případě světelných ohradníků se jedná o jakási zrcátka umístěná na patníky, která ale mohou oslňovat řidiče. Zvukové zase potřebují přívod elektrické energie. Proto nepřekvapí, že se ve stále větší míře prosazují i u českých silnic ty třetí – a ne zrovna voňavé. Jistě je znáte – většinou se jedná o bochánky vypadající jako montážní pěna, umístěné na kůlech u silnic. „Jenže to není jediná možnost. Vyrábíme sprej, který se dá aplikovat přímo na trávu i zavěšený hadřík, nebo patník se speciálním nosičem, do něhož lze kapalinu aplikovat,“ popisuje Auterská. Správcům komunikace se totiž samostatné sloupky příliš nelíbí – mohly by znamenat nebezpečí třeba pro motorkáře.
Jak půlroční bezdomovec
Ochrana pak funguje jednoduše: pachová složka zvířatům připomíná predátora – třeba lidi, dravé šelmy, nebo dokonce i zkaženou potravu. „Když jsme začínali, sháněli jsme exkrementy dravé zvěře a z nich pak extrahovali pachy,“ vysvětluje s úsměvem Petra Auterská, jinak šéfka pachové laboratoře. K vývoji se přitom dostala docela prostě – jako dlouholetá myslivkyně cítila potřebu zabránit střetům. Právě lovecké spolky totiž mají zvěř na starosti a cena třeba pěkného jelena může vystoupat klidně ke dvěma stům tisíc. „Snažili jsme se nabídnout prostředky také přímo správcům komunikací a pojišťovnám, které platí nemalé prostředky za rozbitá auta. Ale marně,“ krčí rameny.
Jak vlastně takový pachový ohradník voní? Nic pěkného to není, spíš to je pěkný puch. „Říkáme, že smrdí jak půlroční bezdomovec,“ popisuje s úsměvem naše průvodkyně. A my musíme souhlasit. Přestože ale závan není tak intenzivní, jak bychom možná čekali, cítí jej zvěř i na více než padesát metrů.
Pudy nepřekonáš
I tak mají pachové ohradníky své limity. Zaprvé si zvěř po čase může na vůni zvyknout a přestat se jí bát, zadruhé je potřeba pravidelně zápach obnovovat. Pokud se použijí například ohradníky z polyuretanové pěny, je nutné je po každých asi třech týdnech znovu nastříkat. „A právě při tom doporučujeme změnit druh zápachu,“ dodává Auterská.
Jestliže se pravidelně doplňují a mění se i vůně, slibují studie až sedmdesátiprocentní účinnost. „Naše zkušenost je taková, že dokud zvěř nemá hlad, k ohrazeným místům se ani nepřiblíží. Jenže pokud má potravy nedostatek a vidí ji na druhé straně silnice, nezastaví ji nic,“ končí rozhovor Auterská.
Jak reagovat? Nevyhýbat se!
Co dělat v případě, kdy vám vběhne divoké zvíře pod kola? I když podvědomí velí jinak, nesnažte se mu vyhnout. „Nejde-li střetu zabránit, je lepší nepokoušet se o riskantní manévr. Vozidlo se může stát neovladatelným, hrozí srážka s autem v protisměru či náraz do stromu, opustí-li vozovku,“ říká Josef Bocán z policejního prezidia. Řidiči by měli mít na paměti, že jakmile se vysoká objeví na silnici, musí se vypnout dálková světla, zpomalit a být nadále na pozoru. Lesní zvěř se totiž často pohybuje ve skupinách. Raději předvídejte a počítejte i s dalšími kusy v okolí silnice. V případě střetu by měl řidič ihned zapnout výstražná světa a postavit na silnici varovný trojúhelník. „Řádné označení místa dopravní nehody je z pohledu bezpečnosti naprostým základem. Sraženou zvěř by řidič neměl ze silnice sám odklízet, může mu způsobit zranění. Jakmile to situace dovolí, je potřeba kontaktovat policisty na lince 158. Ti následně vyrozumí správce příslušné honitby, který se o zvěř postará. V žádném případě není možné si sraženou zvěř ponechat,“ upozorňuje Bocán.
Kritické změny času
Kdy vlastně dochází k nejvíce střetům vozů se zvěří? Statistická křivka začíná stoupat už na přelomu února a března, kulminuje v dubnu a květnu. Zvýšené riziko pak znamená období po přechodu ze zimního na letní čas a naopak. A ten nás čeká právě tuto neděli 25. října ve tři v noci. „Zvěř nemá hodinky a naše změny času neregistruje. Denní aktivita zvířat silně závisí na poloze slunce na obloze. Kvůli časovému posunu je však na silnicích o hodinu dříve silnější provoz. V místech, kde lesní zvěř přechází vozovku při hledání potravy, tím pádem narůstá riziko střetu,“ poukazuje Michal Bíl z Centra dopravního výzkumu. Největší pravděpodobnost srážky je totiž běžně do dvou hodin po západu slunce a zhruba hodinu před jeho východem.
