Netradiční vozidla záchranné služby: Pomůžeme i tam, kam jiní nedojedou
Fotogalerie
12 fotografií
Zdravotnická záchranná služba v Řevnicích používá nečekaný vozový park. K čemu potřebuje golfový vozík nebo obrněné vozidlo? Vyzpovídali jsme jejího zakladatele Bořka Bulíčka.
(více v čísle 5/18)Sanitky s logem Trans Hospital Plus spatříte v nejednom televizním seriálu nebo fi lmu. A to dokonce včetně hollywoodské velkoprodukce! Zakladatel první soukromé záchranné služby u nás Bořek Bulíček totiž auty s majákem doslova žije. Jak ale sám dodává, je mu úplně jedno, čím zrovna pojede. A soukromé auto dokonce vůbec nemá. Služební vozy řevnické záchranky, kde dnes dělá provozního ředitele, však musí být jako ze škatulky.
Ulice před služebnou na Praze-západ tak stojí za vidění. V řadě za sebou parkují kromě obvyklých sanitek i maličký smart s majákem, přestavěné Volvo V70 nebo bojové vozidlo pěchoty se speciálním návěsem. V garážích pak stojí speciální terenní segway, golfový vozík, originální záchranářská motorka a pár veteránů z dob, kdy sanitky ještě nosily bílou barvu.
Historické kousky už pochopitelně k zásahům nejezdí, všechna ostatní vozidla jsou však plně provozuschopná. Pokud zrovna nezáří na filmovém „place“, můžete je potkat u bouračky, nebo zajišťují lékařskou pohotovost na koncertech či v průvodech.
Z lesa k nosítkům
„Kolik místa máte v časopisu?“ ptá se zcela vážně Bořek Bulíček, když se ho tážeme na jeho cestu k povolání záchranáře. Jak totiž vzápětí vysvětluje, původním zaměřením je dřevorubec. Když po revoluci přemýšlel nad dalšími profesními kroky, zvažoval pořízení Tatry 815 s rukou.
Nakonec se však rozhodl pro založení soukromé záchranné služby a v listopadu 1991 zahájil provoz. Pořídil tehdy z USA vysloužilou americkou sanitku a najal lidi. Ještě se musel poprat s úředním šimlem. „Na živnostenském úřadě neuměli pojmenovat obor našeho podnikání, takže jsme dostali povolení k provozování taxislužby vleže,“ směje se Bulíček.
Dnes jako zdravotnická záchranná služba smluvně na čísle 155 operují v krajích Středočeském a Jihočeském. Provozní ředitel firmy sám usedá za volant rychlého vozu u výjezdů. „Ze začátku jsem byl vykulený, na první zásah vzpomínám dodnes. Nikdy to nejde zcela odstínit, ale musíte se chovat jako profesionál,“ poodhaluje tajnou komnatu všech záchranářů. My se totiž s fotografem přiznáváme, že nám nedělá dobře po těle už ani pouhá inspekce interiérů záchranářských vozů. Když nám ředitel nadšeně ukazuje speciální nosítko pro obézní pacienty, husí kůže neustupuje…
Nejezdí 200
S tím, jak soukromá záchranná služba rostla, stál její ředitel před otázkami inovování vozového parku. V tom měl Bořek Bulíček vždycky jasno. „Když sháníte kvalitní ojetinu, kupte sanitku z ciziny,“ říká a hned vysvětluje, že v Německu třeba už po drobné nehodě nebo šesti letech dávají auta s majáky pryč. „Mívají najeto kolem čtvrt milionu kilometrů, ale jsou ve skvělém stavu a servisovaná. Nikdo si u záchranářských vozidel nedovolí brzdové destičky jen zkontrolovat a výměnu odložit. Díly se tak mění preventivně a včas,“ ukazuje třeba na zajímavé Volvo V70 D5 AWD ze Švédska.
Díky rozvoru prodlouženému o 70 cm a celkové délce 6 metrů vypadá jako jezevčík, přesto se s pohonem všech kol vyšplhá i do zasněženého kopce. Pomáhají mu v tom pneumatiky s hřeby, které smějí záchranáři jako jediní používat. „Zimní gumy obouváme celoročně. Lidé se mě často ptají, co to dělá ve dvou stech za hodinu. Odpovídám, že nic, protože tak rychle nejezdíme. Auto by to pochopitelně dokázalo, ale smyslem je dovézt pacienta včas a v bezpečí. V praxi proto jezdíme maximálně sto dvacet, i na dálnici to rozjedeme jen na sto třicet. Stačí totiž jeden nepozorný hlupák s mobilem v ruce, a máte problém těžkou sanitku ubrzdit,“ krčí ředitel rameny.
Sanitky jako kauf
Na každé auto na záchrance připadá jedno coby náhradní v totožné výbavě. To je třeba i případ volva, které zaskakuje v případě závady na výjezdovém Volkswagenu Transporter.
Jakmile auta v činné službě doslouží, obvykle je po nich velká sháňka – speciálně po těch náhradních. I přes vysoký nájezd až 800 000 km se totiž báječně hodí coby pojízdná dílna pro motocykl, cyklisty nebo na přestavbu za obytný vůz. Kromě nabídky prostoru na pohodlné stoupnutí uvnitř totiž mají oddělenou klimatizaci vzadu a zásuvku na 220 voltů. „Pokud má sanitka benzinový motor a pohon všech kol, téměř vždycky putuje na Ukrajinu, kde dál funguje,“ říká Bořek Bulíček a už nás vede k největší zajímavosti – plovoucímu obrněnci BVP 2 AMB-S.
Jde o speciální vzácnou lékařskou verzi, uvnitř je vybavena nosítky jako běžná sanitka. Dostane se dál než běžná kolová vozidla, díky ocelovým pásům dokonce i přes požářiště. „Měli jsme v minulosti OT64 nebo traktůrek Volvo s vozíkem, ale obojí jezdilo na gumách a nedostalo se přes sutiny. V tom má BVP výhodu,“ ukazuje Bulíček s tím, že se obrněnec na místo katastrofy dopraví osmikolovým tahačem na podvalníku. Proto nemá ani gumové špunty na pásech pro provoz na silnici – jednoduše to není potřeba. V praxi naštěstí ještě nebyl potřeba u žádné živelné pohromy, nejvíc se používá při cvičení s ostatními složkami integrovaného záchranného systému.
Z pohledu potenciálních pacientů si můžeme jen přát, aby to tak i vydrželo.
