Na dvoře někdejší hornolitvínovské textilky Marbach-Riecken nasedáme za posledních záchvěvů zimy do oranžového Mitsubishi L300 z roku 1993 a se stejně kamufl ovaným pajerem za zády vyrážíme na jízdu bývalými důlními výsypkami. Za volantem sedí Martin Bareš, někdejší horník a pozdější dispečer zahraniční kamionové dopravy, ale hlavně milovník jízdy v terénu. „Začalo to jako zábava pro kamarády a kamarády kamarádů,“ vzpomíná při průjezdu ulicemi Litvínova náš řidič. Vyjížďky za zážitky v okolních kopcích podle něj ale lákaly stále více zájemců, a tak si z toho s přáteli udělal živnost.

Nejen řidič

Není to ale práce pro každého – bravurně zvládat auto v terénu zdaleka nestačí. Každý výlet má téma, o němž řidič musí všechno vědět. „Navíc hosté, jak říkáme našim pasažérům, se pořád na něco ptají. Při řízení musím nejen dávat pozor na cestu, ale také odpovídat,“ říká šofér, a tedy vlastně i odborný průvodce. Znalosti z doby, kdy tu horničil, mu přijdou vhod. Stejně jako jeho parťákovi, geologovi Jiřímu Vykydalovi, který řídí pajero za námi. Ten toho zase ví spoustu o zdejších skalách a kamenech. „Hodí se to, třeba když vezeme výpravu po nalezištích minerálů v kraji,“ hlásí do vysílačky Vykydal s tím, že v takovém případě s sebou na palubu aut berou i lopaty a pánve třeba na rýžování granátových zrníček.

Po každé vyjížďce musí posádky dokonale očistit auta od bláta a špíny. V bezkontaktní myčce to mají hotové za pět minut.

Autor: Jiří Pekárek

Navíc musí dobře vládnout jazyky, protože se tu už vystřídali turisté z osma třiceti zemí světa. „Nejčastěji zde zní angličtina, ale kvůli klientům z Východu často i ruština. Nebo němčina, když vezeme třeba devadesátileté místní rodáky, kteří se chtějí rozhlédnout po místech, odkud museli odejít po roce 1945,“ vysvětluje Bareš.

To už zahýbáme ze silnice na nezpevněnou cestu – chvíli štěrk, chvíli bláto, pak panely, kousek asfaltky, hluboké kaluže plné vody. I když jedeme jen dvacítkou, auto efektně nadskakuje, ano, jsme v bývalých důlních výsypkách. „Chceme, aby si pasažéři cestu plnou výmolů a děr pořádně užili, ale přitom jsme jeli bezpečně. Tedy žádný rej v blátě, který končí zahrabáním vozu až po zrcátka,“ tvrdí Bareš. Nejbezpečněji je podle něj právě v terénu, za největší riziko považuje nepředvídatelné chování řidičů ve městě.

Kilometry rour odvádějí elektrárenský popílek. Tím se zaplavuje zbytková jáma vytěženého povrchového dolu.

Autor: Jiří Pekárek

Úklidová četa

Mlha a sněžení nám brání ve výhledech do kraje. Okolní kopce, nové vodní plochy i rozsáhlý areál litvínovského Unipetrolu můžeme víceméně jen tušit. Zato vidíme vykuchanou starou sedačku, zbytky skříní a dalšího odpadu, o kus dál zase plastové pozůstatky z auta – zadní plato, nárazník či zrcátka. „Předevčírem to tu nebylo,“ tvrdí šofér s tím, že až pojedeme zpět, lehčí věci naložíme na pajero a odvezeme. Pro nábytek si dojede auto z rekultivací, jimž celý prostor patří. Proč to dělají? „Co myslíte, jak by si turisté vychutnali jízdu mezi hromadami odpadu?“ pokládá řečnickou otázku Bareš. Jak dále říká, zároveň tím majitelům pozemků, kam se jinak nesmí bez povolení, ukazují svůj zájem na krajině. Právě tímhle přístupem přesvědčili nejen obce, ale i kraj, že prací s turisty celé oblasti jen prospívají.

Co je na každodenní cestě nejtěžší? „Jednoznačně hlídat čas,“ mají jasno oba řidiči.

Myčka

Vyskákaní a vytřesení míříme po několika hodinách v terénu zpět na základnu. Auta jsou špinavá, co na to policie? „Na silnici můžeme vyjet i zamazaní, jen z nás nesmí nic padat,“ říká Bareš. Kdyby bylo marastu víc, než je zdrávo, na scénu by přišlo mechanické čistění od nejhoršího ještě před výjezdem. Dnes to naštěstí tak strašné díky dešti se sněhem není, a tak za námi nevzniká žádná blátivá stopa po cestě do bezkontaktní myčky. Tam oba řidiči auta zbavují všeho nabraného bláta a špíny. „Myjí se nejen boky a střecha, ale hlavně podvozek, který by neočistěný jinak silně trpěl korozí,“ říká Vykydal s tím, že součástí očisty je i mytí vstupů do vozů. A také následný úklid interiéru. Auta totiž musí být brzy připravená na další jízdu. Skupina Australanů, která si na dobu od 11 hodin vybrala výlet za místními vinaři, už netrpělivě odpočítává minuty.

Po každé vyjížďce musí posádky dokonale očistit auta od bláta a špíny. V bezkontaktní myčce to mají hotové za pět minut.

Autor: Jiří Pekárek

Denní údržba

Protože řidič nechce zůstat s případnou poruchou trčet v terénu, před každou jízdou kontroluje stav nádrže, baterie, provozní náplně a filtry. Běžnou údržbu v Offroadsafari zvládají sami. Větší opravy ale svěřují servisu.

Pasažérská pravidla

Obsazení vozu – do auta se vejde ideálně 4 až 5 osob. Jezdí se v kolonách několika vozů, maximálně však může počet výletníků dosáhnout 25.

Řízení – za volant terénních aut usedají výhradně řidiči Offroadsafari.

Poutání – před jízdou jsou pasažéři vyzváni, aby se připoutali. Pokud tak neučiní, za případné boule si pak nesou odpovědnost sami.

Kolony – celá výprava jede pohromadě, aby si v případě potíží mohla vzájemně pomoci.

Víte, že…

… jeden výlet trvá maximálně šest hodin? Po uplynutí této doby už zájem turistů o cestu i výklad prudce uvadá.

… zatímco cizince láká hlavně příroda a památky, Češi chtějí nejčastěji na místa bývalých i aktivních mosteckých dolů?