Dlouhodobý test: Honda CR-V 1.6 i-DTEC 4x2 Lifestyle

Móda rádoby terénních automobilů, které většinou nikdy neopustí pevnou cestu a někdy ani město, stále přetrvává. Tlak na ekologii však posiluje verze jen s jednou poháněnou nápravou. A to je právě příklad našeho posledního přírůstku v redakční flotile. Test to bude na naše poměry svým způsobem netradiční, neboť nepotrvá rok, ale jen šest měsíců. Vůz jsme totiž nepřebírali zbrusu nový, ale po několikaměsíční zkoušce vytrvalosti v rukách všemožných novinářů a s více než deseti tisíci najetých kilometrů. Auto si užilo své, ještě než nás spatřilo…

Čtvrté pokolení

Když jsme na konci roku 2012 přinesli první český test Hondy CR-V čtvrté generace, neskrývali jsme rozpaky z hrbaté zádě. Čím déle ale CR-V jezdíme, tím více přicházíme originálnímu designu na chuť. Pomalu se dostáváme do fáze, že se nám i zezadu začíná líbit. A taková láska je i v běžném životě mnohem trvanlivější než prudké vzplanutí. Ona je vůbec Honda CR-V prostě pořádný kus auta, který při poslední modernizaci narostl a někde nakypěl. Tady je vždy praktická stránka věci na prvním místě. Až pak jde o krásu.

Jak je honda velká zvnějšku, tak je velká i uvnitř. Interiér je maličko demodé, ale zase se v něm docela rychle zabydlíte. Uspořádání palubní funkcí je poměrně rázovité a chce to nějaký zvyk. Ocenili jsme vnitřní prostornost ve všech směrech. Zadní cestující mají nadprůměrně místa pro nohy, dvoupolohové opěradlo přijde vhod. I tři dospělí vzadu vydrží.

Dost se v redakci přeme o kvalitě předních sedadel. Jisté je, že sedáky jsou krátké. Najdou se však mezi námi tací, kteří tvrdí, že na delších cestách je sezení vysloveně nepohodlné, což ještě násobí výrazně vpřed vysunuté opěrky hlavy, které cestující neustále pohlavkují.

Přes vzhled hrocha má aerodynamika slušnou úroveň a navzdory vnějším zrcátkům rozměrově atakujícím velikost vrat do stodoly je Honda CR-V docela tichá. S výjimkou studených startů vás ani motor nebude příliš obtěžovat.

 Obří zavazadelník

O velikosti a praktičnosti kufru netřeba vést diskuse. Ve své kategorii nemá soupeře. Základní objem 589 litru je jednoduše obrovský a hlavně skvěle využitelný. Perfektně propracované je sklápění zadních sedadel, které probíhá nejen na úrovni opěradla, ale i sedáku, takže vznikne praktická rovina. Sedačku navíc uvedete do složeného stavu pouhým zatáhnutím za páčku v kufru – snadněji už to nejde. Za slabinu považujeme jedinou věc: víko kufru se otevírá jen do výšky 180 cm, takže stačí mít po nohama nerovný terén a člověk měřící běžných 178 cm se snadno uhodí do hlavy.

Střídmý motor

Dát do tak velkého auta jen naftovou šestnáctistovku je svým způsobem odvaha. Konstruktéři ale dobře věděli, co činí. Z malého objemu vyždímali 300 N.m. Po nastartování máte sice chvíli pocit sezení v traktoru, ale záhy jej vystřídá příjemné skoro ticho. Honda objemu přizpůsobila převodovku. První tři stupně jsou kratší, a proto se CR-V ve městě chová hbitě. Dále se převody prodlužují. Na dálnici na šestku budete při 130 km/h točit slušných 2500 ot./mn. Během klidného rodinného cestování výkonové parametry naprosto dostačují. Tleskáme skvělé spotřebě. Od začátku testu bere honda 5,5 litru. Mimo město a dálnice není problém dostat se až na úroveň 5,1 l. 

Největší obavy jsme měli ze spotřeby na dálnici. Nešlo jen o aerodynamiku. Normu Euro 5 splňuje motor bez vstřikování močoviny. Jedovaté oxidy dusíku zachycuje v zádržném katalyzátoru, ze kterého se musejí podobně jako saze z filtru pevných částic pravidelně vypalovat zvýšenou dávkou nafty. Na dálnici by se tak mělo dít častěji. Ve skutečnosti jsme ale na autostrádách při využití povoleného rychlostního maxima dosahovali stejné spotřeby jako ve městě - tedy mezi 5,8 a 5,9 l.

V této chvíli si honda začíná po nastartování říkat o brzkou servisní kontrolu. Ale o ní až příště. 

Poznámky z palubního deníku

Velký výkon vymačkaný z tak malého motoru je znát na mírně hrubším chodu. Nebýt výraznějšího hluku, ani bychom nižší objem nezaregistrovali. Prodleva nutná k roztočení turbodmychadla není znatelnější než u stejně silných dvoulitrů.

 Přijde nám, že verze 1.6 4x2 bouchá na nerovnostech o malinko víc než dříve testovaná 2.2 i-DTEC 4x4. Vzhledem k osmnáctipalcovým pneumatikám je ale cestovní komfort pořád příjemný.

 Při dlouhé cestě jsme si nemohli vynachválit kožené obložení středového tunelu, o které si opřete koleno. Je to komfortní, a když se člověk v létě potí, měkký porézní materiál je výrazně příjemnější než tvrdý plast.

 Ať do zavazadlového prostoru potřebuje muž nebo žena, dítě či senior, zkušený motorista nebo laik, každý hledá podvědomě otevírací madlo ve vybrání nad registrační značkou. Chvíli šmátrá, zašpiní se a teprve potom ho do oka praští veliká nápadná klika ve spodní části pátých dveří. Honda umístila otevírání snad na nejviditelnější místo, zvyk je ale železná košile.