Nejstarší diesel v Povltaví: Jako tep srdce
Fotogalerie
22 fotografií
Vypravili jsme se na plavbu nejstarším osobním plavidlem na Vltavě – salonní rychlolodí Nepomuk. Pohání ji unikátní dvoutaktní diesel.
(více v čísle 52-53/15)Loď když vjíždí do přístavu z rána, mužstvo plachty hbitě svinuje. Od plavčíka až po kapitána se každý těší, raduje. Jak večer svoji holku zlíbá zas jednou bez okolků…
Chytlavá melodie kapely Matylda se nese palubou, zatímco podjíždíme most ve Štěchovicích. Pivo a víno tečou proudem, lidé se veselí, to vše z vyvýšené kormidelny sleduje moudrým pohledem kapitán. Samozřejmě bělovlasý vousatý muž v typické modré uniformě.
Co dělá Svět motorů na palubě lodi? Stejně jako v loňském případě velšské rybářské bárky nás sem i tentokrát zavedla touha podívat se na technický unikát. „Cítíte? Nepomuk má stejný tep jako lidské srdce,“ vítá nás převozník pražský a majitel lodi Zdeněk Bergman. V útrobách dvaaosmdesátiletého korábu, který je zároveň nejstarší osobní lodí na Vltavě, se totiž kadencí šedesáti otáček za minutu pohybuje švýcarský dvoutaktní diesel.
S belgickým rodokmenem
Přestože loď už téměř deset let čeří vltavské vody, její původ je zahraniční. „Konstrukci měl na starosti významný basilejský inženýr Adolf Ryniker. Na svět ale přišla v roce 1933 v belgické loděnici Josef Boel a synové,“ popisuje Bergman. První plavbu vykonala pod jménem Rhodania 12. srpna téhož roku mezi Lyonem a Avignonem. Tehdy jí pomáhali razit si cestu divokými proudy Rhóny dva motory Sultzer, každý o výkonu stovky koňských sil. „Zájem o plavby nebyl takový. Proto ji majitel, který se věnoval hlavně nákladním lodím, prodal na Rýn,“ říká převozník.
V sedmatřicátém byla přestavěna na jeden motor a prodloužena o sedm metrů na současných 38,5 m. Jméno se změnilo na Strasbourg.
Úspěšné cesty mezi švýcarskou Basilejí a zájezdním hostincem Altheimer Hof u Štrasburku, na které byla nasazována, zhatila válka. Na Rýně – byť v německé části – po ní zůstala až do roku 2006.
Čekání na Nepomuk
„Tuto loď jsem viděl poprvé na přelomu milénia. Když jsem zhlédl na internetu fotky, hned jsem věděl, že ji musím mít,“ vypráví Zdeněk Bergman na palubě, jejíž vybavení je precizně zrenovované v dobovém stylu. Tou dobou už měl vybudovanou slušnou flotilu menších člunů brázdících Vltavu. „Osobní setkání, kdy jsem zjistil, že plavidlo nese už dvacet let jméno Nepomuk, mě v tom dále utvrdilo,“ vysvětluje a oči se mu u toho dětsky blýskají. Jenže dalších šest let trvalo, než došlo k prodeji a Nepomuk mohl přesídlit do Prahy.
To už míříme po schůdcích do kormidelny, kde nás vítá kapitán Mario Juhas. „Po řekách a kanálech od Odry po severní Francii se plavím od devětapadesátého.
Tady trávím čas posledních sedm let,“ říká zpoza obrovitého dřevěného kormidelního kola. „Plavit se s Nepomukem je radost. Jde o sympatickou lodičku, vyžaduje to ale také zručnost,“ směje se Mario, zatímco si cpe dýmku. Kapitán jako z filmu, říkáme si.
Je to tedy jako jízda s veteránem ve srovnání s moderním autem? „Přirovnal bych to spíše k rozdílu mezi historickým dvouplošníkem a helikoptérou,“ popisuje lodivod, který má stejně jako loď belgický původ. Podle něj to chce manévrování hodně rozmyslet, přestože je Nepomuk vybaven dokormidlovacím zařízením – elektrickým příčným motorem v přídi. Přitom Mario se jako kapitán nákladních tankerů bavil tím, že dokázal při přistávání zavřít bokem lodi otevřenou krabičku sirek, aniž by ji rozmáčkl.
Sádlo sem!
A jak se vlastně kapitán orientuje na řece? „Plavební dráhu označují bóje, přesto někdy člověk nasedne na dno,“ vzpomíná legenda dálkové plavby. „Výjimečně dojde i k proražení lodi. Problém je, že pokud člověk najede na kámen, ten se pod lodí často kutálí a udělá třeba dvě tři díry,“ vysvětluje bocman Petr Žaba. Mimochodem bocman je člověk zodpovědný za celou loď. Tady trávím čas posledních sedm let,“ říká zpoza obrovitého dřevěného kormidelního kola. „Plavit se s Nepomukem je radost. Jde o sympatickou lodičku, vyžaduje to ale také zručnost,“ směje se Mario, zatímco si cpe dýmku. Kapitán jako z fi lmu, říkáme si. Je to tedy jako jízda s veteránem ve srovnání s moderním autem? „Přirovnal bych to spíše k rozdílu mezi historickým dvouplošníkem a helikoptérou,“ popisuje lodivod, který má stejně jako loď belgický původ. Podle něj to chce manévrování hodně rozmyslet, přestože je Nepomuk vybaven dokormidlovacím zařízením – elektrickým příčným motorem v přídi. Přitom Mario se jako kapitán nákladních tankerů bavil tím, že dokázal při přistávání zavřít bokem lodi otevřenou krabičku sirek, aniž by ji rozmáčkl. Sádlo sem! A jak se vlastně kapitán orientuje na řece? „Plavební dráhu označují bóje, přesto někdy člověk nasedne na dno,“ vzpomíná legenda dálkové plavby. „Výjimečně dojde i k proražení lodi. Problém je, že pokud člověk najede na kámen, ten se pod lodí často kutálí a udělá třeba dvě tři díry,“ vysvětluje bocman Petr Žaba. Mimochodem bocman je člověk zodpovědný za celou loď. „Tady se nám to naštěstí nikdy nestalo. Zachrání se to ale tak, že se pod místo dá plachta, kterou tlak vody vcucne dovnitř. Dříve se na díru také přitlačovala koudel, nebo dokonce velký kus špeku. Ucpávce se říká lekáž,“ popisuje převozník. To už Nepomuk pomalu proplouvá centrem metropole a nás napadá poslední otázka: jak se stát nářečníkem a plavit se na této lodi, kterou si většinou pronajímá uzavřená společnost? „Zaprvé se takový nazývá plavec, nikoliv nářečník,“ opravuje nás Bergman. „Pak jde o to, aby šlo o slušného a pracovitého člověka, který má stejně jako my rád Prahu a Vltavu. Cesta za kormidlo pak postupnými krůčky zabere asi rok a půl,“ dodává. Lodníci přivazují Nepomuk v přístavišti u Karlova mostu a naše pouť končí. Je zvláštní shodou okolností, že tato loď odpočívá právě v místě, kde před 722 lety řeka vyplavila tělo umučeného svatého Jana Nepomuckého.
TECHNIKA Dvoudobý osmdesátník
Když před vyplutím sestupujeme do strojovny, kterou stejně jako ostatní místnosti na lodi označuje stylová smaltovaná cedulka, pociťujeme úžas. Vypadá to zde úplně jako v technickém muzeu. Mosazný systém mazání, precizně udělané budíky, na míru vyrobené nářadí. A ten motor! Při prostoru, jaký v podpalubí zabírá, by si zasloužil psát s velkým M. „Jde o švýcarský dvoudobý čtyřválec Sulzer,“ říká strojník Vladimír Mašek. Pokud vám značka nic neříká, vězte, že historie výrobce z Winterthuru sahá do roku 1775 a na svědomí má i aktuálně největší diesel světa: Wärtsilä-Sulzer RTA96-C. Jen pro představu – tento dvoutaktní čtrnáctiválec má délku 26 metrů a z objemu 25 480 litrů dává výkon 80 080 kW. Tenhle kousek z roku 1929 se musí spokojit se skromnějšími 163 kilowatty.
„Na tomto místě je od přestavby v roce 1937, předtím se plavil v nákladní lodi jménem Bern,“ vysvětluje Zdeněk Bergman. „S motorem jsme měli jediný problém, když jsme loď převáželi z Německa,“ říká strojník. Tenkrát se do spalovací komory vyšroubovala dýza, kterou následně píst vtlačil do hlavy válce. „Náhradní díly už se pochopitelně nevyrábějí, proto hoši čekali měsíc u fotbalového stadionu v Düsseldorfu, než jsme otvor zavařili,“ popisuje Bergman. V tu chvíli jeho kolega začíná startovací proceduru. Nejprve se kompresorem do tlakových nádob po boku lodi napumpuje vzduch stlačený na deset atmosfér. Poté se z hlavy každého válce vyšroubuje speciální násada s asi dvaceticentimetrovou tyčkou, do níž se vloží speciální samovzněcovací doutnák. Když se znovu zašroubuje zpět, může se přejít k dalšímu kroku: otočením kličky mazacího zařízení lze dopředu dopravit olej na exponovaná místa. „Když motor vypínám, musím jej pak také nastavit do startovací polohy. Zastudena bych se čtyřicetilitrem ani nehnul,“ říká Mašek.
To už otočí mohutným kolem a do dvou z válců začne plynout stlačený vzduch. Motor se jím pomalu roztáčí. „Teplem uvnitř válce se vznítí doutnák, který pak udělá to samé s naftou,“ popisuje, zatímco se kolos probouzí k životu. Je až překvapivé, jak tiše a kultivovaně vlastně obrovský motor běží. Zvláště když vezmeme v potaz, že má za sebou úctyhodných 86 let provozu! „Trochu horší je to pouze se startováním v zimě. Už se mi stalo, že nechytil napoprvé,“ vysvětluje strojník. Jenže co u nafťáku v automobilu znamená pouhé druhé otočení klíčkem, to se zde rovná více než půlhodinové proceduře. A jak se motor udržuje? „Vše se dělá na místě. Sedmdesát litrů vyjetého oleje se pak odevzdá na servisní lodi,“ popisuje. Jedná se o speciální tanker, který kotví na nábřeží Edvarda Beneše. Najdete na něm také benzinku EuroOil, systém na odčerpávání odpadních vod. Vysává se zde také takzvané nádní - voda ze dna lodi, která může být kontaminovaná olejem. Jednou za tři roky také plavidlo musí z vody na přísnou technickou. A jak rychle vlastně rychloloď pluje? „Většinou do čtrnácti kilometrů v hodině. Šlo by to i rychleji, ale snažíme se šetřit motor,“ dodává Bergman.
