Řidička spediční dodávky: Tygřice od spedice | SvetMotoru.cz
Svět Motorů

Nejčtenější a nejprodávanější
motoristický časopis

12. 4. 2018

Řidička spediční dodávky: Tygřice od spedice

„Tenhle mercedes mám fakt moc ráda. Je sice trochu starší, ale má tempomat – a ten miluju!“ říká Zdeňka.

Fotogalerie

53 fotografií

Umělkyně vyměnila paletu a štětec za volant dodávky logistické společnosti. Vyrazili jsme s ní na cesty.

(více v čísle 14/18)

Když Zdeňka Plesníková chodila do školky, chtěla být učitelkou malých dětí. V pubertě se rozjela za hudebními festivaly a zatoužila po cestování. Dnes se mladé ženě druhá touha plní. Absolventka uměleckých škol krájí Evropu za volantem velké spediční mercedesky.

Improvizace především

Potkáváme se na rozlehlém nádvoří ostravské firmy Pospiech Special Delivery. Neděle brzy ráno, mráz. Dodávky a kamiony ztuhlé.

„Tohle je naše plechovka. Naložíme, a jedeme,“ říká šoférským slangem devětadvacetiletá dlouhovláska. Mercedes už zní volnoběhem, skladník obratně krouží na ledu, až se kola vysokozdvižky protáčejí. Nakládka zamíří za třemi adresáty ve Francii. Paříž, Normandie, Le Mans. To je ale jen začátek speditérské štreky.

„Každá jízda trvá pět až deset dní. Šichta začíná vždy takhle. Pak nastává jedna velká improvizace, kterou řídí náš tým dispečerů,“ vypráví Zdeňka, v uměleckém ostravském světě známá také jako Zinda. Ve firmě je jednou ze dvou žen mezi sto padesáti muži.

Jakmile se dodávka prohne pod nákladem, je to rovná tuna, čili maximum povolující předpisy. Usedáme do kabiny. Závozník-amatér-reportér se rozhlíží, aby nebyl na obtíž. Upoutá ho volant. Jak je jen mohutný! Tlustý a rozměrný jako v Chevroletu Camaro, se kterým legendární Italka Lella Lombardiová závodila roku 1981 v Brně.

„Zdeňko! Už vím, jak ti budu říkat! Jsi Tygřice od spedice, protože Lella měla přezdívku Tygřice z Turína,“ má jasno závozník. Šoférka se zasměje a vypadá, že upřímně. Vidíme se poprvé, čeká nás pět dní cest. Bylo by fajn, kdybychom si sedli.

Tempomat = kamarád

Kurýrka je otevřená. Ostrava sotva v zrcátkách a šoférka jede. Nejen autem. I slovem. Těšila se na novou práci, ale rychle zjistila, že to nebude jen tak. Křehká mladá žena hozená do silniční pavučiny západní Evropy.

„Chybí mi trpělivost. Na to jsem přišla hodně rychle,“ vypráví a míní tím hlavně dodržování předpisů. Stala se úspěšnou sběratelkou pokut, k tomu občas nějaký ten škrábanec na sedmimetrové plechovce od Mercedesu. „Výplaty podle toho pak vypadaly. Už jsem chtěla skončit. Uvidím po této štrece,“ poznamená, zapálí si cigaretu, na pár prstů spustí okno a pohledem Tygřice od spedice Umělkyně vyměnila paletu a štětec za volant dodávky logistické společnosti. Vyrazili jsme s ní na cesty. si měří silniční nekonečno před námi. Navzdory strastem, co má za sebou, si jízdu užívá. Při řízení si umí udělat pohodlí. Za pracovními cestami vyráží různými dodávkami, a jakkoli všechny zdobí známá hvězda, jsou v mnoha modifikacích.

„Jsem moc ráda, že nám dispečeři dali tuhle mercedesku. Je sice trochu starší, ale má tempomat – a ten miluju! Ono se to třeba leckomu nezdá, ale při takhle dlouhých štrekách je taková pomůcka k nezaplacení,“ usmívá se. Auta řídí různá, ovšem rekvizitář z domova je stálicí. Na přístrojovce si polehává plyšák od mladší sestry Hermíny, v nákladovém prostoru je bedýnka s jídlem a pitím. Jakkoli spí vždy v kabině nebo v takzvané spačce – miniaturní ložnici –, vždy má s sebou pyžamo.

„Naše spaní je z řidičské profese a její podstaty docela punkové, pocit převléknutí do čistého je tak k nezaplacení,“ říká.

Řidička spediční dodávky
Autor: Martin Straka

Angličtina výhodou

Německo jsme rozkrojili s lehkostí. Chystáme se tankovat. V Lucembursku, kde nás čeká také první noc. Řidiči ostravské firmy se řídí různými pravidly. Jedním z nich je tankování na přesně a předem určených pumpách. Důvod je zcela prostý: cena. Velká část benzínek je automatická. Přijíždíme k jedné z nich uprostřed noci. Scéna jako ze sci-fi filmu. Nikde ani noha, svit zářivek štípe v očích. Zdeňka si vede jako mazák. „Sakra, nefunguje to. Přeparkuju k jinému stojanu,“ prohodí a za chvíli se už spokojeně směje nad plnou nádrží. Není běžné, aby řidiči vládli cizími jazyky. Šoférka ze Staříče na Ostravsku patří k výjimkám a moc dobře ví, že je to jeden z jejích plusů: „Kromě komunikace se zákazníky mi angličtina pomohla od nějaké té pokuty.“

Nezastírá, že ani její vzhled není takzvaně na škodu. Rozpovídá se o překvapených výrazech, tvářích, které vídává ve firmách napříč západní Evropou. Adresáti počítají s muži – typickými chlápky, co většinu života stráví za volanty svých strojů, které nejednou berou jako část své rodiny či blízkého kamaráda. „Bonjour, mademoiselle,“ zdraví Zdeňku starší žena na firemním dvorku pařížské periferie. Šoférka přechází do angličtiny, vše má spád. Dvě plné palety mizí za velkými dveřmi haly, tlukot razítek, šustění papírů, podpisy - a jede se dál. „Průběžně musím vyplňovat camrák a stazku, ale zvykla jsem si rychle. Vím, že papírování k tomu patří,“ popisuje opět typickým žargonem dva řidičské dokumenty.

Od Remeše po Le Mans

Vedle tankování má svůj řád i každá z tras. Jak tušíte, jde o Francii, jejíž dálnice jsou plné mýtných bran. Ostravští speditéři se rozhodli, že se prostorům zvaným peáge budou programově vyhýbat. Jsem mile překvapený, protože ať jsem byl ve Francii mnohokrát, vždycky jsme s kolegy nemalé mýtné platili. A ono to jde jinak! Jasně, jízda městy a venkovem je pomalejší, nicméně to zase máte prostor se nechat okouzlovat krásou za okny. Zbylé silnice jsou velmi příjemné, plynulé. Alespoň na naší trase Lucemburk, Paříž, Normandie, Le Mans. „Vůbec se šéfům nedivím,“ má jasno Zdeňka. „Od Německa po západní konec Francie tak proti placeným autostrádám ztratíte asi hodinu a půl. Co to je? Já to navíc beru jako umělecký bonus. Nemůžu se vynadívat na skvosty architektury. Když mám volněji, zastavím a nechávám se unášet kouzlem různých chrámů či jiných staveb.“

Svou zálibou Zdeňka otevřela další okno speditérské mozaiky. Jakkoli je spokojený zákazník na prvním místě, jízda má svou pružnost. Kurýr si kromě povinných přesně daných přestávek může dopřát i něco navíc. Jen co se to dovídám, navrhuji výlety. Zdeňka po prozkoumání navigace a vzdáleností mých tipů přijímá.

První destinací je Remeš. Přesněji řečeno bývalá slavná závodní dráha Reims – Gueux. Někdejší závodiště F1 a další světových bojů je v péči spolku, který se stará hlavně o prostor startu a cíle. Jsem rád, že se Zdeňce mezi rozlehlými francouzskými pláněmi líbí. Na druhou stranu aby ne, když bývalé depo, věž ředitelství okruhu či budova časoměřičů nabízejí pastvu pro oči umělkyně. Stavbou či freskami starých reklam a pozvánek na dávné Grand Prix. Výletu do dějiště 24 h Le Mans nám nahrává pokyn z ostravské centrály. „V Le Mans musíme nocovat. Budeme čekat na kolegu s kamionem. Musíme přeložit zásilky. To je ta naše věčná improvizace,“ vysvětluje řidička. Spíme na pumpě Total, odkud je přes letiště vidět na hlavní tribuny proslulé dráhy. Když kolega kamioňák Richard Maceček slyší náš plán, zazáří jako rampa lamp na jeho nablýskaném trucku značky Mercedes. „Můžu taky?“ zazní od něj okamžitě.

Bereme to důkladně. Jízda okruhem, procházka paddockem a boxy, návštěva muzea. V něm se zastavíme i u stroje Tygřice z Turína. Pak oběd ve vyhlášené, a přitom obyčejné hospůdce Bistrot du Tetre Rouge, a jede se dál.

Příště i s paletou

Pod vedením dispečinku nabíráme zpáteční směr. Cestou po Francii ještě naložíme několik drobnějších zásilek, třeba bedny vína pro obchodníka z pražských Vinohrad. Zbývá poslední noc na francouzské půdě. „Asi bychom zvládli jet dál, ale je zbytečné takhle riskovat,“ zavelí Zdeňka na předměstí Nancy a já přitakám s tím, že falešná hrdinství nechávám jiným. Ráno vyrážíme brzy, aby Zdeňka stihla včas všechny vykládky. První je ve velkoskladu nedaleko Plzně, další dvě v Praze. Tam se podle plánu loučíme. Zdeňku čeká noc v pražské pobočce firmy a pak už cesta domů, do Staříče. Samozřejmě patřičně logisticky vytížená. Pět dnů je za námi. Jako by to bylo pět minut.

Než si popřejeme šťastnou cestu, Tygřice od spedice se podělí o své zjištění. S jiskrou v oku mluví o tom, že ten mocný volant jako v Chevy Camaro od Lelly Lombardiové neopustí. Přes těžkosti zůstává. Nebo spíš právě proto, že vše zvládla, a i naše štreka byla bez jediného zádrhele, prodlouží svou smlouvu.

„Trpělivost jsem našla. Je tu jaro, které bude na cestách kouzelné. Začnu si s sebou brát štětce, paletu, barvy, tužky a ve volnu budu tvořit. Už se nemůžu dočkat,“ dodává Zdeňka Plesníková. Až ji někde na benzince potkáte, třeba vám namaluje portrét. Pokud tedy nezavolá dispečer, že něco spěchá…

Řidička spediční dodávky
Autor: Martin Straka

Vyšlo v časopisu

Svět motorů
14 / 2018 Objednat číslo Další články z čísla
Sdílej na facebooku
 

Archiv PDF


Přihlásit se / Zaregistrovat se
Vstup do archivu používá nový, uživatelsky vylepšený systém přihlášení. Pro vstup do archivu potřebujete jednotný účet platný pro všechny weby vydavatelství CZECH NEWS CENTER a.s.Po přihlášení pokračujte zde!

Zapomněli jste heslo?
 
 

Redakce

Adresa: Komunardů 1584/42, 170 00 Praha 7
Email: svet.motoru@cncenter.cz
Telefon: 225 977 851