Fanda starých fordů: Když auto, tak jedině Ford
Fotogalerie
9 fotografií
Automobilka Ford by měla Michaelu Svobodovi udělit metál.
Roky pro značku pracoval, i v důchodu si užívá svých
čtyř veteránů stejné značky.
K veteránu musíte mít vztah. Takové heslo razí sběratel Michael Svoboda z Prahy. Ostatně sám se jím příkladně řídí. Vždyť ho celou kariéru auta živila – nejprve v Autodružstvu Praha Lada, po roce 1990 založil společnost Autocentrum Motol a tím se stal třetím dealerem Fordu v Československu. Až do předloňska pak řídil společnost Ford Charouz. Divíte se tedy, že sbírá zrovna staré fordy? V garáži má hned čtyři kousky: Ford Anglia z roku 1957, Taunus (1966), Cortinu (1966) a nejnovější přírůstek Escort Cabrio XR3i z roku 1988.
Na focení dorazil nadšený „forďák“ nejstarším vozem Anglia. Před deseti lety ho koupil v Hodoníně od druhého majitele, jenž nechal vůz dvacet let stát ve stodole. Vzhledem k tomu potřebovalo auto renovaci. Pro vzpomínky na originální stav vozu nemusel nový majitel chodit daleko – stačilo se zeptat manželky Aleny, která se na stejném modelu učila řídit. Je totiž sestrou zpěváka Pavla Bobka (1937-2013), který fordy celý život miloval a vystřídal jich celou řadu. Mezi nimi i bílou anglii. „Pavel byl velký automobilista. Když jsem si tajně udělala řidičák, učil mě šoférovat u nás po náměstíčku na Břevnově. Dodnes si pamatuji první samostatnou jízdu na dvě stě metrů vzdálený mandl,“ směje se manželka pana Svobody, která s ním sdílí fandovství. „Ford Anglia byl tehdy v Praze extrémně zajímavým vozem. Stejný tu měl snad už jenom architekt Jan Kaplický,“ vzpomíná motoristka na auto, které prý po pěti letech rodina vyměnila za cortinu. I tu dnes Michael Svoboda vlastní – dokonce kousek zakoupený v roce 1966 jako nový v Tuzexu.
Rovněž za pořízením taunusu stály osobní pohnutky. Strýc pana Svobody totiž pracoval za hluboké totality v rádiu Svobodná Evropa a jezdil podobným. Neobyčejně zachovalým escortem bez střechy prý rozrůstání sbírky končí, protože se do speciální čtrnáctimetrové garáže vyhrazené jen veteránům víc než tři stará auta nevejdou. Čtvrté už proto dostalo vlastní garáž.
Ford Anglia byl v době koupě v silně zanedbaném stavu. Dokonce se ani netočila zablokovaná kola. Součástky se dají sehnat i dnes, ale nebylo jich příliš potřeba. Renovaci, během níž dostal vůz současnou modrou barvu, totiž výrazně ulehčila jednoduchost modelu z roku 1957. „Jde o doslova učebnicové auto, ke kterému fachman nic dalšího nepotřebuje znát. Například motor vypadá přesně tak, jak jsme se na průmyslovce učili,“ ukazuje majitel. Přesto je na anglii pár zajímavostí. Kromě absence ruční benzinové pumpy (po dlouhém stání se musí do karburátoru nalít panák benzinu) je to třeba startér ovládaný táhlem na palubní desce nebo stěrače poháněné podtlakem od sání vzduchu. Podle toho, jak rychle se točí motor, i stírače pracují. Jediný zádrhel přinesla renovace agregátu. Jeden z ventilů totiž držel tak pevně, že ho přesvědčilo až týdenní každodenní jemné poklepávání.
Michael Svoboda vyjíždí s historickými kousky jen v létě o víkendech, když je hezky a malý provoz. Potkat ho můžete na veteránských srazech a závodech. Se svým taunusem dokonce předloni vyhrál jednu z kategorií v renomovaném podniku Zbraslav-Jíloviště.
