Lidušku má 33 let: Říkají mu Táta Popular

Za veteránskou zálibou Milana Moravy ze Žirovnice na Pelhřimovsku stojí inzerát ve Světě motorů, kam ho podal v roce 1982 se zájmem o koupi jakéhokoliv auta. Jen souhrou náhod neskončil u vyhlédnuté Tatry 57 a zamiloval se do stařičké škodovky, kterou má dodnes.

Milan Morava má stodolu plnou veteránů, a přitom není klasickým sběratelem. Vozidla si totiž kdysi pořizoval na běžné jezdění a po desítkách let zestárla společně s ním.

Autor: Jiří Pekárek

„Rodiče koupili v osmašedesátém nové embéčko, které mi slíbili k osmnáctinám. Jenže ho do té doby nabourali a neměl jsem nic. Tak jsem za ušetřených dva a půl tisíce korun sháněl vlastní auto,“ vzpomíná dnes Milan Morava. Inzeráty se tehdy podávaly pod značkou a odpovědi chodily do redakce Světa motorů, která je přeposílala podavatelům. Ve dvou várkách dorazilo nečekaně hned třicet odpovědí.

Zatímco i ojeté embéčko stálo nedostižných čtrnáct tisíc, staré předválečné vozy se daly pořídit za zlomek částky. Jenže i z inzerátů se našlo jen pár aut, na která stačily Milanu Moravovi peníze. Další vozidla byla zase daleko, třeba Jawa 700 z Bruntálu, a proto se na ně na svém pionýru nemohl zajet podívat. Po prohlédnutí tří vozů skončil v březnu 1983 v Písku u Škody Popular za 3600 korun. Kvůli očesané „lidové výbavě“ se jí přezdívalo Liduška. „Předváděcí jízda byla strašná. Učil jsem se řídit na embéčku, a popular nemá synchrony. Přesto jsme si nakonec plácli,“ vzpomíná Milan Morava.

Startování klikou je fuška, ale litrový motor chytil překvapivě snadno

Autor: Jiří Pekárek

Do dnešních dnů Liduškou najezdil 140 000 kilometrů bez nutnosti detailní renovace. Sice už měnil motor, rám i řadu drobností, ale třeba látka v interiéru je stále původní, proto ji chrání potahy. Všechny ujeté kilometry, opravy a tankování může doložit pečlivě vedenou dokumentací. Ze zájmu o historii se pídil už v roce 1983 po minulosti auta. Podle knihy motorů (karoserie se tehdy neevidovaly) dohledal i svůj kousek, a dokonce se vydal za původním majitelem, kterého už bohužel nezastihl naživu. Potřeba náhradních dílů přiměla Milana Moravu ke koupi dalších pěti popularů po pěti stovkách ze sousedních vesnic. O modelu má ohromné znalosti a z hlavy vypálí třeba počet vyrobených kusů. „Dneska mi proto říkají Táta Popular,“ směje se. Pojízdné má hned dva vozy a třetí po dílech, ale původní Lidušku by nikdy neprodal. Zažil s ní ledacos, chvíli po koupi například zimní pád ze stráně. Vzpomínkou na to je dodnes netěsnící boční okno, které se při pádu rozbilo. Sklenář odřízl sklo z jiného vozu.

Milan Morava má stodolu plnou veteránů, a přitom není klasickým sběratelem. Vozidla si totiž kdysi pořizoval na běžné jezdění a po desítkách let zestárla společně s ním.

Autor: Jiří Pekárek

Liduška stojí od roku 1992 v garáži a její místo vystřídala stará octavia. „Narodila se nám tehdy dcera. Manželka bouchla do stolu, že už nemůžeme jezdit autem, které netopí a nesvítí,“ vysvětluje pan Morava. Dnes má na běžné použití letitou Škodu 120 po rodičích s najetými 450 000 km. „Všechna má auta jsou spolehlivá, žádné moderní nechci,“ říká Milan Morava.

Dnes už s Liduškou vyjíždí jen na dovolené a srazy. Auto bylo stavěné na prašné cesty, kde nevadila absence diferenciálu. Bez něj ale zadní pneumatiky trpí a vydrží jen 5000 kilometrů. Ani tak se majitel nebojí vydat třeba do Alp nebo na srazy přes půlku republiky.

Milan Morava má stodolu plnou veteránů, a přitom není klasickým sběratelem. Vozidla si totiž kdysi pořizoval na běžné jezdění a po desítkách let zestárla společně s ním.

Autor: Jiří Pekárek

Škoda Popular 937 „Liduška“

Liduška byla ve své době s cenou 17 300 korun nejlevnějším osobním vozem v Československu. I přes malé rozměry se uvnitř pohodlně usadily čtyři osoby, a to díky přesunutí motoru před přední nápravu. První prototyp vyjel už v roce 1937 a původní popular by v něm vzhledem k sestavení z karosářských dílů jiných modelů hádal málokdo. Sériová „vylevněná“ verze Popularu Liduška přišla na trh v roce 1939, bohužel právě v době březnové okupace státu. Zajímavostí je, že první vozy vyjely ještě s volantem vpravo. Teprve třetí série, produkovaná od srpna, měla dnešní levostranné řízení. Vozy vyrobené po roce 1939 dost často neputovaly do soukromých rukou, ale sloužily pro výuku autoškoly, po úpravě coby sanitní nebo dodávky. V listopadu 1942 smontovala továrna poslední automobily. Výroba sice byla v roce 1946 obnovena, ale vzniklo už jen 250 vozů s karoserií tudor. Celkově se mělo v letech 1939 až 1946 vyrobit jen 1527 vozů.