Maluchářská výprava k moři 2015: Jde to, když se chce
Fotogalerie
16 fotografií
Kam jinam se vypravit polským fiatem než do Polska. Dali jsme dohromady sedmnáct nadšenců a vyjeli k Baltu.
(více v čísle 34/15)Je čtvrt na šest ráno, když můj žlutý maluch s typickým zaštěkáním na okraji Broumova začne bublat dvouválcovou vzduchem chlazenou písničku. Zatím jsme tři auta. Po mé levici právě ukládá do autosedačky rok a půl starého Filípka jeho stejnojmenný otec, vpravo parkuje se stříbrným kouskem nabitým zvukovým systémem Radek. Cíl? Polský poloostrov Hel. Maluchářská výprava k moři může začít.
U obchodního centra v Polici nad Metují se připojuje jiný účastník zájezdu, v Náchodě překrásná pětistovka, na benzince uprostřed Rychnova nad Kněžnou další skupinka. A tak to pokračuje, až se na hranicích s Polskem v Českém Těšíně schází jedenáct aut, ve kterých sedí celkem sedmnáct lidí. Zatím jde vše jako po drátkách – po cestě nás zdržují jen plameny, které zničehonic vyšlehnou z Filipova auta. Než zastavíme a vyběhneme s hasicími přístroji, je po všem. Památkou je jen ohořelá tkanina na výfuku. „Muselo to dovnitř vletět pootevřeným víkem motoru,“ shodujeme se. „Fíku, kde má malý tričko s dinosaurem?“ ptá se trochu káravě třetí cestující z červeného fiátku Veronika. Ano, pravděpodobně zůstalo při převlékání na střeše.
Dám dělovou ránu
Trochu zlobí i náš Žluťásek. Kromě solidních výstřelů z výfuku, které provázejí každé ubrání plynu, také nedrží volnoběh. „Možná to chtělo před cestou zkontrolovat,“ dívají se na redaktora Světa motorů a jeho kovářovu kobylu vytaženou po letech z garáže s úšklebkem některé posádky. „Prohlédl jsem ho, koupil nové pneumatiky a auto připravil na technickou,“ snažím se marně bránit. To už jsme v polském rodišti fiatů Bielsku- Bialé, kde si nemůžeme nechat ujít návštěvu vyhlášeného Maluch café. Jde o stylovou kavárnu posetou kusy legendárních italsko-polských vzducháčů.
„Koukneme se na ty tvé výstřely, abys mi cestou nebudil dítě,“ říká večer v kempu organizátor výpravy Filip Branda. „Určitě to budou gumičky v karburátoru,“ ukazuje a vytahuje novou sadu. Na otázku, zdali mu nebude chybět, odpovídá stručně: „Ne, mám ještě pět dalších setů.“ K mému údivu otevírá kufr precizně vyskládaný díly. „Kromě válců a hlavy mám vše,“ ukazuje. Jen pro ilustraci: v předním nákladovém prostoru nechybí ani náhradní plynový pedál. K tomu do auta naskládal tříčlennou posádku včetně kočárku, dětské sedačky, postýlky i rozměrné autolednice. Rodiny, které se cestou na dovolenou nevejdou do kombi střední třídy, by tomu neuvěřily.
Na cestu směrem k Baltu se ráno vydává osm vozů. Jedna pětistovka, kterou dal v posledních letech do kupy Dominik s Péťou, a sedm zcela různorodých polských batolat. Kromě tří aut zmíněných výše nechybí Gilbertův červený kousek, reprezentující stejně jako náš vůz udržovaný původní stav, Martinin „elegant“ – provedení z posledních let výroby s elektricky řízeným karburátorem, Žandův rudý ďábel, upravený ve stylu vozů Abarth, ani Broňův černý matný kus, který je se žlutými mlhovkami geniálně retro.
Neřídí se, ale vodí
Kolona ozdobená českými vlaječkami a pelášící rychlostmi kolem devadesátky směrem na Varšavu vzbuzuje zaslouženou pozornost. Tolik zamávání, zatroubení a zvídavých dotazů při každém zastavení bychom snad nevzbudili ani ve zlatém ferrari. Závažnější problém nás potkává na obchvatu Varšavy. Dominikově pětistovce se ulamuje trubička přívodu paliva do karburátoru. Naštěstí díky zápachu benzinu hned zastavuje. Situaci dočasně zachraňuje vteřinové lepidlo.
Mimochodem polské hlavní město rozhodně není tak ošklivé, jak se traduje. Naopak, moderní architekturou příjemnou atmosférou se může směle postavit velkým západním metropolím. Také silnice jsou mnohem kvalitnější, než se říká. Samozřejmě se držíme mimo dálnice. Hlavním tahům, na kterých občas nechybí ani čtyřproudé úseky, je těžké něco vytýkat. Tedy to si říkáme, když přes Mazurská jezera míříme k bývalému komplexu Hitlerových bunkrů: Vlčímu doupěti. Při cestě k hranici s ruskou Kaliningradskou oblastí potkáváme naopak to nejhorší z nejhoršího. Podíl děr a zbytků asfaltu je tak půl na půl. Auta s přední nápravou odpruženou jednoduchým listovým perem a pružinové sedačky ale i tohle zvládají překvapivě komfortně. Přesto hlásí hned dvě auta ve vzdálenosti několika set metrů od ruské enklávy poruchu. Rozhozený předstih i povolené matice náboje kola ale řeší maluchářská parta v řádu minut. Konzultuji s ostatními určitou vůli v řízení. „Copak nevíš, že maluch se neřídí, ale vodí?“ hodnotí vlastnost vozu Žanda.
Miláčky davů
V Elblagu pak potkáváme další fanoušky. „Kolik já jich jen měl…,“ vzpomíná pán na benzince na svůj vztah k Fiatu 126p. „A s jedním jsem se dokonce srazil s tramvají. Auto šlo do šrotu, ale vyvázl jsem bez škrábnutí,“ popisuje. „Počkejte chvilku, něco bych pro vás měl,“ říká a za chvilku se vrací se správně orezlou zahrádkou. Když vidí naše nadšení, vrací se ještě pro vyhřívané zadní sklo a dílenskou příručku. Vyměňujeme si adresy a na rozloučenou mu dáváme dvojici plechovkových plzní.
Druhý den nás čeká cesta přívozem za magickými krásami Gdaňsku a pak už míříme do cíle – na borovicemi a smaženými rybami provoněný poloostrov Hel. Přijíždím tam plný dojmů. Nevím, jestli na mě udělal větší dojem fakt, že jsme všichni bez větších obtíží a nepohodlí překonali celou cestu, jak nadšeně nás Poláci vítali, nebo představa, že ještě v nepříliš vzdálené minulosti byla několikadenní cesta k moři v pidiautíčku standardem, který si přesto zdaleka nemohl dovolit každý. Pokud se někam takto chcete vypravit, nechte výmluvy doma a jeďte! Jak ukazuje příklad Filipa, jde to bez většího odříkání klidně i s rodinou.
