Kdy jste jako malá holka začala vnímat, že jsou na světě i auta?

Hodně brzy, moji rodiče byli lékaři a oba měli auto, aby mohli jezdit po návštěvách pacientů. Takže jsem měla i motoristickou maminku, což tehdy nebylo úplně obvyklé. Co si vzpomínám, první rodinné auto bylo bleděmodré embéčko. Maminka v té době řídila bílý trabant, takže jsme se doma dělili na příznivce trabantů a embéček.

Jezdili jste na výlety?

Bydleli jsme v Poděbradech, ale maminka našeho tatínka byla v Budějovicích. Takže jsme pořádali pravidelně dlouhé, tříhodinové výlety. Vím, že jsme si v autě hodně zpívali. To ještě nebyla v autech rádia, a tak jsme si dělali rádio sami. Kromě toho, že náš táta krásně zpíval, i rád řídil. Jezdili jsme hodně po Čechách, na hory, na Slovensko.

Těšila jste se jako malá, až budete jednou sama řídit?

Hrozně, ono to bylo i proto, že jsem byla třetí holka a táta nás všechny učil odmalička jezdit. Vysvětloval nám nejenom, jak se řadí, ale také jak se třeba najíždí do zatáčky, kdy ubrat a kdy v ní zase přidat.

To jste pak musela v autoškole excelovat…

Já už jsem to vlastně uměla. Sice tak jako na dvorečku a mimo civilizaci, ale uměla jsem to. Táta chtěl, abychom uměly jezdit hlavně proto, že byl doktor. Vyrážel i k bouračkám a viděl, co se může stát.

Dělala jste si řidičák hned v osmnácti?

Ještě mi ani osmnáct nebylo, dělala jsem si ho ve škole jako nepovinný předmět. A hned jsem začala řídit. To už naši měli oba zase červené stodvacítky. Zpočátku seděl táta vedle mě, ale zásadní zlom byl, když jsem poprvé jela sama. Byla jsem ve čtvrťáku na gymplu a potřebovala odvézt něco velkého do Prahy. Táta mi dal klíče, ať jedu. Cestu z Poděbrad jsem znala, ale bylo nezvyklé být v autě sama. A pak také bylo těžké přejít z provozu na maloměstě, kde jsem to znala, do neznámé Prahy. Ale zase mě vyškolil táta. To jsem měla řidičák asi dva měsíce a byli jsme spolu v Praze. Schválně si dal s kamarádem pivo a řekl, ať dojedu k babičce do Vršovic. A odešel na tramvaj. Vůbec jsem nevěděla, kde jsem, a jela to snad hodinu a půl přes všechny čtvrti. Ale dojela jsem.

Kdy jste si pořídila první vůz?

Mým prvním vlastním autem byl jeden z nejstarších formanů, pořídili jsme si ho ojetý s mým tehdejším klukem. Pak jsem měla volkswagen dovezený z Německa. Ten byl takový malý, rychlý, ale už asi dvanáct let starý.

Je nějaké auto, na které vzpomínáte opravdu s láskou?

To už mi bylo asi 26 a byla to Honda Civic. Byla úžasná a věřím, že ještě dodnes někde jezdí. Přesně si vybavuji, jak jsem tam chodila a nemohla uvěřit, že budu mít auto, ve kterém ještě nikdo nejezdil. Dalším vozem, na který ráda vzpomínám, byl Fiat Multipla. Ten jsem si zamilovala pro to, jak byl jiný než všechny ostatní.

Multipla byla tak jiná, až by někdo mohl říct, že byla i ošklivá…

To právě ne, krása je relativní pojem. Já jsem ji viděla někde vystavenou a hned věděla, že ji chci. Líbilo se mi, jak designéři kašlali na zajetá pravidla, kvůli kterým vypadají všechna auta tak nějak podobně. Málokdy někdo vytvoří něco zapamatovatelného. To je stejné jako u herců. Můžete jít po klasické kráse, absolutní symetrii, „průměrné dokonalosti“, ale já si pak takovou krásu nezapamatuji Naopak výrazné obličeje, které jsou něčím charakteristické a výjimečné, si člověk zapamatuje a získá k nim vztah. A multipla byla pro mě tohle.

Řídíte raději sama, nebo se necháte vozit?

Když jedu s mužem, v devadesáti procentech řídí on. Asi i proto, že je gentleman, protože jsem se za život nařídila opravdu hodně. Ale pokud jedu s někým jiným, radši řídím sama. Nevadí mi ani dlouhé cesty. Když jsem třeba točila na Slovensku, docela se mi líbilo být tři hodiny sama se sebou, něco si promyslet... Ale čím jsem starší, tím méně důvěřuji okolním řidičům. Jako mladší jsem asi jezdila rychleji, ale teď myslím i na to, abych si nechala kolem sebe dost místa. Abych mohla reagovat, kdyby třeba někdo něco udělal blbě. Vadí mi, že lidé nedávají pozor. To, že někdo jede pomalu anebo udělá nějakou chybu, člověk nějak pochopí. Ale štve mě, když třeba dobří řidiči jsou nepozorní nebo nějakou hloupou frajeřinou ohrozí ostatní. Člověk musí počítat s tím, že i v ostatních autech jsou lidé a všichni nejsou tak dobří řidiči. Třeba proto, že to ještě neumějí, že jsou moc mladí, nebo třeba už starší.

Jaké auto máte teď?

Doma máme Hyundai Santa Fe. Máme však tři děti, a když musely mít všechny dětskou sedačku, nevešli jsme se do něj. Proto jsme si pořídili ještě Mercedes Viano.

Alice Nellis

Autor: Svět motorů

AUTA VE FILMU A REKLAMĚ

Podle toho, co jsme si zatím řekli, jste velmi zkušená řidička. To musí být i výhoda při práci, když třeba točíte nějakou scénu s auty...

Je to dobré v tom, že si umím některé věci představit, když vysvětluji herci, co má zahrát. Ale teď třeba točíme honičku, kde jsou manévry trošku jiné, než jaké se používají v běžném provozu. Jezdí se rychle, jsou tam různé drifty a smyky. To pak dělám tak, že se projedu s kaskadérem a sleduji všechno, co dělá, abych pak dokázala navádět herce.

Takže si sednete do auta s kaskadérem, abyste věděla, co má pak herec dělat?

Jasně, ale samozřejmě mu řeknu, že nemusí jet až tak úplně naplno. Ale to jsou lidé, s kterými se nebojím a mám k nim důvěru.

Stalo se už někdy, že jste si vymyslela manévr, a kaskadér řekl, že to takhle nejde?

Většinou je to spíš naopak. Já si něco vymyslím a kluci ještě přijdou s nějakým dalším nápadem, jak to vylepšit. Teď třeba při honičce v garážích přišel jeden z nich s tím, že jedno z aut umí tohle a tohle a že by se to dalo udělat takhle a takhle. A předvedl mi parádní obracečku v úzkém prostoru mezi sloupy, kterou jsem si ani neuměla představit. Takže se vždycky radši ptám, abych se nedržela zbytečně při zdi. Jedna věc je to ale udělat a druhá věc natočit tak, aby v tom ten pocit byl. Aby tam byla dynamika - a v případě reklamy i estetika auta. V tom jsou třeba kameraman a posádka kolem něj neméně důležití jako režisér.

Váš muž je kameraman Matěj Cibulka a spolu také točíte. Jak dalece se jím necháte ovlivnit?

Člověk se musí řídit možnostmi kamery. Já si můžu něco krásně představovat, ale když to nejde natočit, tím to končí. Naopak přiznám, že spousty toho kolem aut vymýšlí právě Matěj. Já mám jasnou představu, co se tam má stát, jaký pocit z toho potřebujeme, a Matěj je schopný mi nabídnout možnosti záběrů, které jsou technicky uskutečnitelné a budou mít v sobě i nějakou estetiku, která umožní toho dojmu dosáhnout. Tam je konzultace absolutně nutná.

Čerpáte inspiraci třeba z filmů nebo závodů?

S Matějem jsme se dívali třeba na Rychle a zběsile, protože tam jsou profíci, kteří to dělají celý život a pořád. Je tam spousta inspirace a najednou nás napadne, jak by se dalo to či ono udělat. Ale druhá věc je realizace, když se nám třeba něco líbí, ale zase není tolik času, a dělají se kompromisy.

Co třeba taková filmová honička nebo bouračka?

Je to v něčem jiné než reklama? Část se může udělat trikově. Ale je to náročné na techniku a vybavení. Auta jsou v pohybu, a když se začne hýbat i s kamerou, je potřeba mít motion control, aby se dalo opakovaně točit tu samou scénu s různými aktéry a pak skládat vrstvy na sebe. U toho musí být i konzultanti z vizuálních efektů a všechno se musí dokonale připravit.

V kterých filmech jste točila bouračku?

Naposledy třeba v Andělech všedního dne. To byla nehoda, ve které byla tramvaj, člověk padající z mostu, velký náklaďák, rozmačkané auto... Bylo to opravdu náročné. Ale už ve Výletu jsem točila bouračku. I když ta byla taková spíš srandovní. Sice jsme reálně obraceli auto na střechu, ale největší efekt byl, když jsem si sedla do vozu a vjela v plné rychlosti do pole s kukuřicí. Kameraman seděl vedle mě, a tak při tom točil dokola kamerou, až to vypadalo, že jsme se v té kukuřici opravdu převrátili. Nešlo o natočení efektní bouračky, nešlo tam ani tolik o auto. Důležité byly emoce a efekt z toho byl velký. Film je vlastně taková lež, a protože střih byl opravdu v rychlosti, člověk si ani neuvědomí, že se vlastně netočí dokola celé auto, ale jenom kamera.