Milovník spolehlivé techniky: Motor z taxíku běží i ve stole
Fotogalerie
10 fotografií
Stanislav Velich z Mladoboleslavska má rád stará auta s odolnými motory. Fascinují ho natolik, že z agregátů staví stolky. A pozor – dokonce funkční!
(více v čísle 47/17)Když jsme v redakci prozradili, že se pojedeme podívat na Nissan Laurel, znalci vyskočili – přesně takhle vypadá auto, když ho dáte namalovat dítěti. Co je pro některé vizuální nirvánou, shledávají lidé bez fantazie jen coby hranatou krabici od bot. Názor si udělejte sami. Fakt je ale ten, že auto na snímcích s účelovým designem zdolalo už víc než tři čtvrtě milionu kilometrů v několika soukromých rukách. Přitom začínalo v Holandsku coby taxi a později tahalo podvalníky s ojetinami ve službách jejich dovozce. Většina dílů je přitom na voze původních a třeba na motor nebo zadní nápravu se nikdy nemuselo ani sáhnout. Přežil dodnes díky lásce majitele, který má rád staré věci. A místo nahrazování je dovede opravovat.
Macešské soužití
„Je to docela zvláštní auto,“ otevírá nám Stanislav Velich dveře do svého kočáru. Japonský vůz projektovaný podle amerického vkusu oslavil loni 30 let, z toho dvě třetiny v držení posledního vlastníka. „Choval jsem se k němu macešsky. Pracovně jsem jezdil třeba do Chorvatska opravovat stroje a v kufru vozil těžké věci. Obchodní partneři se tam na mě dívali skoro jako na milionáře,“ směje se majitel.
I po letech vypadá raritní sedan solidně, jen na pár dílech už je znát lakýrníkova práce kvůli odřeninám z provozu.
Ale třeba čalounění uvnitř pořád obdivuhodně odolává zubu času. Stejně jako technika: všechna okna jsou u auta z roku 1986 elektricky stahovatelná, funguje i centrální zamykání. „Aby ne, veškerá kabeláž je z poctivé mědi, to není jako dnešní auta. Také původní majitel brečel, když mi vůz prodával. Ale neměl na něj čas,“ říká Stanislav Velich. Dodává, že tehdy dostal ještě další kus na součástky. Ale nebylo jich mnoho třeba.
Srdce fascinuje
Majitel je dodnes unešený z charakterního pohonu youngtimeru. „Litinový motor se čtvercovou charakteristikou je naprosto spolehlivý. Běží krásně nakulato, a přitom je vysokootáčkový. Takový v té době nemělo ani BMW,“ vysvětluje Stanislav Velich, který se po hasičské kariéře živil roky jako automechanik. Právě na odolném vznětovém šestiválci a pohodlném podvozku ilustruje, proč se Nissan Laurel používal nejčastěji jako taxík. Na dálnici je komfortní a ve stotřicítce si jenom vrní.
Fascinace agregátem dospěla až tak daleko, že se majitel rozhodl náhradní motor z druhého auta repasovat a zastavět do stolu, jak o tom četl i ve Světě motorů. K němu udělal malou nádrž na naftu, a když připojí baterku, motor běží. Jakmile už byl v tom, vyrobil vkusný stolek také z odloženého dvouválce multikáry, kterou kdysi opravoval. Skoro by se dal použít jako učební pomůcka.
Na běžné jezdění už ale mezitím pořídil dva Opely Omega – kombík pouze na dovolenou, sedan na každodenní provoz. Líbí se mu na nich klasická koncepce vznětového šestiválce vpředu a pohon zadních kol – stejně jako u laurelu. Ten tak odstavil z běžného provozu a vyjíždí s ním jen na víkendy. Jednou by rád vůz zachoval starší dceři, která v něm vyrostla a má na veterána vzpomínky. „Mladší už se za něj stydí,“ krčí Stanislav Velich bezmocně rameny. Škoda že se láska ke starým věcem nepředává po generacích.
