Jak se žije opraváři veteránů: Dřina, ale nádherná
Fotogalerie
6 fotografií
Majitelé veteránů často vůbec nemají ponětí, co restaurace či jen zprovoznění jejich vozidla stojí času a námahy. Své o tom ví Václav Moučka, 77letý specialista na americké vojenské vozy z 2. světové války.
(více v čísle 8/18)Do potemnělé dílničky u domečku v pražských Petrovicích proniká únorové slunce. „Příležitostné opravy veteránů pro kamarády uskutečňujeme v synově oficiální dílně, kde se opravují i běžná auta,“ říká automechanik na penzi Václav Moučka, když s lampou kontroluje podvozek válečného jeepu z roku 1943. Na vadné spojce a ruční brzdě pracuje spolu s majitelem vozu. To proto, že masivní převodovka váží opravdu hodně a nejhorší na celé záležitosti je právě demontáž a zpětná montáž agregátu do auta. Jak říká, jen málokterému opraváři se do takové práce chce. Dělá to vlastně jen ze staré známosti a z nostalgie.
Žádná selanka
Vyndat převodovku, aby se mohla opravit, protože přímo v autě to nejde, trvá Moučkovi dva dny. Tahle operace je totiž nejobtížnější. Majitel raději vůz dovezl na podvalníku celý, protože mu už nebezpečně prokluzovala spojka.
Převodovka opravovaného jeepu je staršího typu 84 bez přepouštěcího kanálu, který v pozdějším modelu 90 už byl, tudíž k velkým přeléváním oleje mezi převodovkou a redukcí pak už nedocházelo. Poctivá a spolehlivá robustní válečná výroba, tedy žádné šetření na hmotnosti jako u dnešních aut. „Má proto přes metrák, a na to už nemůžu být sám,“ říká s tím, že bez pomoci by ji nedokázal po demontáži vytáhnout z vozu na ponk. Ukazuje, kudy podle netěsného simerinku majiteli před opravou vytékal převodový olej. Ten na své cestě tenkrát potkal i ústrojí ruční brzdy, na kterou kvůli olejovému filmu nebyl žádný spoleh.
Jak říká, jinak vypadá převodovka v pořádku, přetěsnění na dalších místech nebude podle něj nejspíše potřeba. „Vidíte ta jen s bídou trochou oleje mazaná převodová kola?“ ukazuje Moučka na další důsledek absence přepouštěcího kanálku. Ještě chvíli by s takovým únikem oleje majitel jezdil, a převodovka by se podle opraváře takzvaně kousla. „To by si pořádně vydělal,“ tvrdí mechanik.
Třeba Filipíny
Do jaké míry jsou vůbec díly na staré kousky k sehnání? Něco si Moučka podle svých slov musí vytočit na soustruhu, to když jde o nějakou špatně dostupnou nebo už dnes nesehnatelnou součástku. „Ovšem na rozšířené válečné stroje se dají sehnat snadno i dnes, vyrábějí se ledaskde po světě. Pro jeepy třeba na Filipínách,“ popisuje mechanik. Všechny díly jsou podle něj zapsány v katalozích, dokonce s cenami v korunách. Jen se přesně musí vědět, který díl to je.
Naráží tím na problematiku manuálů, podle nichž by všechny opravy „válečných amerik“ měly být hračkou – jsou rovněž kompletně dostupné v češtině přeložené z originálu. Jenže i to má háček, překlady nejsou nic moc. „Je tam sice psáno, že je třeba vyměnit kuličkové ložisko, ale už se nepíše jaké,“ bručí Moučka. I proto má stránky všech manuálů popsané drobným písmem, kam zaznamenává veškeré detaily opravy. „Už se mi to hodilo mockrát a ušetřilo spoustu času a práce,“ říká Moučka.
Nevděčníci
Na svoje ruce i hlavu se stále může spolehnout, ovšem pro majitele vozidel nemá vždy jen slova chvály. Nejlepší jsou podle něj ti, kteří se chtějí sami něco přiučit a pomáhají mu. „Vždycky mají už díly připravené, práce jde v tandemu rychleji od ruky a je radost vidět to napjaté očekávání, než s opraveným vozem vyrazí k domovu,“ tvrdí mechanik.
Naopak nejhorší jsou podle něj veteránisté z leknutí, kteří někde získají nezřídka předražené vozidlo, třeba i rozebrané, a od mechanika čekají zázraky – od sehnání dílů přes složení až po zprovoznění. Přitom se o osud opravy ani pořádně nezajímají. „Loni jsem tu měl motorku z války. Přivezli mi ji rozebranou, součástky odbytě zakonzervované, často orezlé a nekompletní, v krabicích od banánů,“ stýská si mechanik. Přesto ji složil prakticky z ničeho, díly musel měsíce urgovat a část z nich dokonce sehnat sám. Nakonec byl rád, když si stroj skoro složený majitel odvezl s tím, že rekonstrukci dokončí sám. „Už jsem to tu nechtěl mít, pořád jen tlačit a snad se i doprošovat, abychom to mohli dodělat,“ tvrdí. Tohle nebyli praví veteránští nadšenci ani srdcaři, shodujeme se.
„Lidé ve většině případů vůbec nevědí, co veterán obnáší. Tuší, že musí vyřídit doklady. Pak už si namlouvají, že budou jen tankovat. Jinou představu o nákladech nemají, přitom je to drahý špás!“ říká Moučka. Každý se totiž dnes snaží ušetřit a nedává tak strojům to, co potřebují. Dokládá to třeba na případu opravované převodovky. „Tady měl být původní i dnes dostupný, jen dražší, ale hustší převodový olej Coupund 250. Majitel ovšem použil běžně prodávané mazivo do běžných aut, které je řidší i levnější, ovšem z netěsné převodovky mu snadněji unikalo,“ ví Moučka.
Ideál
Mechanikovi se ale hlásí léta. Daleko raději proto je, když mu dovezou na opravu či kompletaci už jen motor nebo samotnou převodovku. Může se soustředit jen na skutečnou opravu, a to jej baví daleko víc. „Víte, takové to rozechvění, když se vám pod rukama z hromady dílů rodí motor nebo převodovka,“ pokukuje po odstaveném agregátu z jiného jeepu. Do dílny mu ho přivezl kamarád a člen klubu vojenské historie, stejně zapálený hobbista jako on.
