Tomáš Měcháček: Baví mě klasika

K rozhovorům se známými osobnostmi patří jejich fotografie za volantem. S naším aktuálním hostem jsme se na ničem nedomlouvali, přifrčel na skútru. Vznikla tak netradiční fotka.

Motor místo auta

Před pár týdny nám na Autodromu v Mostě říkali, že už jste se u nich dlouho nesvezl. Máte hodně práce?

No jo no, nedá se nic dělat. Do Mostu jezdím rád, občas se tam svezu. Jednou se mi v poslední zatáčce před cílovou rovinkou povedl výlet do štěrku. Kameny lítaly střešním okýnkem, já se málem… a jeden kamínek se dostal do brzdového třmenu.

Co následovalo?

Vyděsil mě zvuk, který se ozval z auta, tak jsem se zase pořádně zpotil. Kamarád jen mávl rukou, prý stačí jednou pořádně zabrzdit a kamínek se vydrolí. Měl pravdu.

Jaký jste řidič?

Skoro disciplinovaný. A nikdy jsem si nemyslel, že jsem autíčkář. Ovšem od chvíle, kdy jsem si v Norsku začátkem tisíciletí koupil Mercedes W 123 roku výroby 1984, jsem propadl starým autům.

Co jste udělal dál?

Nic rozumného. Ve finále jsem si koupil auto, co jsem si přál od devíti let. Klasické Porsche 911 Carrera 964, rok výroby 1992.

To jste se musel finančně prohnout…

Známí mi říkali, že takové auto přijde na milion. Když spočítám, kolik jsem do něho už nastrkal peněz, milion to včetně kupní ceny dá. Kdybych ovšem neoddělal motor, tolik peněz mě to nestálo.

Tomáš Měcháček

Autor: Jiří Pekárek

Co se přihodilo motoru?

V Německu pod Rozvadovem, kde se silnice začne ve 240 km/h kroutit, jsem se nechal trošku unést, vyrval klikovou hřídel a vytloukl si díru do motoru.

Nebyl to příliš drahý špás?

Přišel mě na nějakých deset tisíc eur. Napadlo mě, jestli si nemám pořídit nové auto, a tak jsem raději koupil starý motor do svého poršáku. A ten zase jezdí jak drak.

Poslouchá vás?

Poslouchá, ale já zase poslouchám jeho. Nezapomenu na zážitek, kdy jsem za deště jezdil bokem na jednom kruháku a roztočil se do hodin. Ale tak, že jsem mohl pokračovat v jízdě ve správném směru na dalším výjezdu. Možná to vypadalo efektně, ale jak by řekl hráč kulečníku, byla to haluz.

Kolik jste jel nejrychleji?

S každým vlastním autem jsem se snažil vyzkoušet maximálku. S poršákem ten pokus přišel samozřejmě taky. Při 260 km/h se všechny displeje rozsvítily jako vánoční stromeček. Jenomže u starého auta se dá jet touto rychlostí tak čtvrt hodiny a pak nechat motor půl hodiny odpočinout a potom znova. Jak už jsem říkal, naučit se tohle pravidlo mě něco stálo.

Za volantem od osmi

Vzpomenete si na řidičské začátky?

Datují se do mých osmi let, kdy jsem jezdil bratrancovým mustangem u babičky v Křešicích u Litoměřic. Dodnes si pamatuju stres, když jsem musel bosou nohou šlapat na pedály a nikdy si přesně nepamatoval, jak mám řadit.

Tím vaše pokusy neskončily?

Ve dvanácti jsem zkoušel ČZ 250 z roku 1968, která měla hrozně úzká řídítka. Museli jsme ji s kamarádem vždycky roztlačovat. Jednou jsme to udělali směrem do pole, a když Lukáš naskočil, chytil mě za loket, já nechtěně dal plnej kotel a už jsme letěli.

Nebáli se o vás doma?

Máma jako malá také jezdila na mašině. Uměla to pochopit.

Vydrželo jí to během celé vaší školní docházky?

To nevím, úplně o všem jsem jí neříkal. Například jak jsme si s kamarádem Lukášem ve čtrnácti letech koupili starý moskvič. Chyběly mu nějaké součástky, a tak jsme s ním jezdili jenom z kopce v ústecké Jateční ulici.

Která auta jste si pořizoval potom?

Zelenou „žabku“ škodovku stodesítku, potom oranžovou stodvacítku, na ní jsem si udělal řidičák. Pak přišel Miloš, tedy Škoda Forman. Poté „piano“ Mercedes-Benz W123, to jsem měl třikrát. Následovalo BMW řady 5 v kůži, kombíku a v elektrice. Bylo sice starší z roku 1992, ale „čumák“ mělo z roku 1995. O tom jsem nakonec udělal svůj první stand-up. Na stojáka. Koupil jsem ho za šedesát, dal do něj čtyřicet a po roce ho prodal za dvacet. Všichni se moc bavili. Nesmím zapomenout na Nissan Maxima V6. To byla závodní limuzína, pak VW Brouk 1979 a nakonec carrera. Teď jsem k ní ještě přibral „rozumnější” Volvo V70.

Po absolvování DAMU jste odešel s divadelní společností do Norska. Čím jste jezdil tam?

Mercedesy, bavoráky, ale hlavně vlakem. Na benzin jsem často neměl.

Když mluvíte o severu Evropy, jaké máte zkušenosti s tamním provozem?

Neuvěřitelná kázeň. Jeli jsme s kamarádem na představení a hecuju ho, přidej, ať to stihneme. On říká, ale tady je padesátka. Nenechal se přesvědčit. Raději někam dorazit později. Pro ně jsou dopravní značky zákon, ne doporučení jako u nás. A naučil jsem se tam samozřejmě jezdit na sněhu.

Krnduju na skútru

Herecká anabáze v Norsku skončila. Čím jste jezdil po návratu do České republiky?

Koupil jsem si znovu Mercedes W123, tentokrát na LPG, který vyřadila zdejší bangladéšská ambasáda. Měl super klaksony. Stál mě třicet tisíc, pryč šel za pět. Následovalo několik starých skútrů Vespa.

Tomáš Měcháček

Autor: Jiří Pekárek

Používáte často skútr?

Aprilii 125 mám tři roky a nemůžu si ji vynachválit. Má vysokou světlou výšku, takže zvláště dnes v době pražského krndování si cestu nacházím, jak říká pan Dolínek, jako voda.

Nemáte v Praze obavy pohybovat se na malé motorce?

Vůbec ne. Řidiči se vůči motorkářům chovají slušně. Stejně jako podle mého názoru také už chápou a používají systém zipu.

Nikoliv ovšem na D1…

No, D1 ovšem není o řidičích, to je morbidní systém psychoteroru, který jako spousta jiných věcí u nás v republice má za úkol společnost polarizovat a radikalizovat.

Můžete používat automatickou převodovku?

Když vyrazím na dlouhou štreku po dálnici, třeba na představení do Německa, určitě si radši vezmu volvo s automatem. Pokud je to ale bez dálnic a je sucho, tak jedině s „poršákem“ a pořádně si zadovádět jako v serpentinách kousek od České Lípy.

Musíte vždycky sedět za volantem, nebo jste také přijatelný spolujezdec?

Nemám vůbec žádný problém sednout si vedle řidiče. Někdy si i rád sednu dozadu a nechám se vozit jako ředitel, nebo tajemník.

Kolik kilometrů ročně najezdíte?

To se dá těžko odhadnout. Záleží, kolik mám práce. Ale když to propočítám podle jednoho měsíce, minimálně padesát tisíc. Spíš více než méně.

Máte nějaké zážitky z natáčení?

Je jich poskrovnu, protože jsem takové role zatím nedostával. Z toho mála je jedna nezapomenutelná, když mi bylo osmnáct a šlo o jedno z mých prvních natáčení. S Porsche 911 Cabrio ročníku 1984 jsem couval a vzápětí dynamicky vyjížděl z úzkého výjezdu ohraničeného betonovými sloupky. Šlo to bez problémů, ale majitel vozu se při pohledu na mě pořádně zpotil.

Máte ještě nějaký nesplněný sen?

Když jsem hrával ve Stuttgartu a na jaře tamní důchodci vytáhli svá stará naleštěná porsche, říkal jsem si, že až budu mít taky takové, stanu se buddhistou. Už nebudu chtít nic víc. Když jsem porsche získal, došlo mi, že mi k buddhismu mi schází ještě benzinová pumpa, nebo alespoň kartička s bezedným kreditem na tankování.

Tomáš Měcháček

Autor: Jiří Pekárek

Tomáš Měcháček

Narozen: 22. února 1979 v Ústí nad Labem

Bydliště: Praha

Stav: svobodný, syn Nikita (14)

Povolání: herec, režisér, moderátor

Filmy: Takový slušný člověk (2001), Tuláci (2001), Zlatá princezna (2001), Poslední prázdniny (2006), Protektor (2009), Diagnóza Werich (2011), Jeden statečný (2011), Konkurz (2011), Láska z kontejneru (2011), Malý okruh pozornosti (2011), Třídilové (2011), Čistá čtvrť (2011), Čtyři kontejnery šaolinu (2011), Filip (2016), Milada (2017), Úsměvy smutných mužů (2018)