D1 jako symbol utrpení

Vážení čtenáři,

o modernizaci naší nejdůležitější dálnice z Prahy do Brna se už popsalo tolik papíru, že by na něj padlo všechno dřevo ze současné kůrovcové tragédie. A psát se dá pořád dál a stále je co objevovat. Člověk se od rána do večera může divit, naříkat, vztekat, a pořád bude mít přísun novinek. Nebojím se napsat, že D1 je novodobá křížová cesta. Vzpomínejte se mnou. O mnoho let opožděný začátek oprav cesty dávno po její životnosti. Svízelné hledání stavebních firem, vleklá jednání s úřady, s vlastníky půdy. Do toho přidejte neustálé nálety zběsilých organizací, napadajících vše nové a maskujících to vzletnými ekologickými záměry. O brněnském sdružení Děti Země by v Hollywoodu měli natočit film. Jeho obstrukce hraničí s dokonalostí. O tom svědčí rozklad, který minulý týden podali proti kusu dálnice u Hradce Králové. Učinili tak pouhé tři minuty před skončením lhůty pro podání. To už není život, to je antická tragédie.

A pokračujeme dál! Firmy nestíhají termíny, doba modernizace se stále prodlužuje. Ministři slibují zrychlení. D1 vypadá stále jak Berlín v květnu 1945. A opravené úseky? Před časem jsem jel po D1 a najednou zjistil, že nebýt nových svodidel, skoro bych nepoznal, že jedu po modernizovaném úseku. Auto poskakovalo jako vždy. Že by se mi něco zdálo? Začali jsme se tedy o kvalitu oprav zajímat – a ejhle! Ono opravdu není vše tak, jak má. U tři roky starých mostů prostrčíte prsty spárami, do kterých viditelně zatéká. Nový beton na vozovce má hned trhliny. Ostatně přečtěte si sami na stranách 6 až 9, jaký šlendrián Petr Slováček odhalil.

Příjemné čtení vám přeje

Zbyšek Pechr, šéfredaktor