Crashtesty na živo: Chraň si oči, poletí sklo!

Testovací jezdec Pavel Perůtka křikne od volantu: „Něčeho se vzadu chytněte, startuju!“ Dodávka se líně rozjíždí. Proč musí mít starý transporter jen holé stěny bez madel? „Zavři oči, poletí sklo,“ zařve další člen posádky Tomáš Coufal z Ústavu soudního inženýrství VUT Brno a za pár sekund přichází rána jako z děla. To jak praštila hlava figuríny do kapoty transporteru a odrazila se k zemi. Ještě otáčíme hlavu za ležícím tělíčkem v modrých teplákách a žluté mikině. Fuj, mráz letí po zádech.

Máme za sebou nárazový test s fi gurínami matky s dítětem a pevně doufáme, že to na ostro nikdy nezažijeme. Zaplaťpánbůh je to jenom „jako“ a kolem přihlížející diváci jsou soudními znalci, policisty či úředníky z přestupkových odborů obcí. Jsme na nehodovém semináři konaném během posledních dubnových dní v Prostějově.

Rám je zabiják

Zatímco při předcházejícím testu by měli chodci aspoň nějakou šanci přežít, tak při tom, co následuje, už by nepřežil ani Chuck Norris. Do figurín totiž naráží podobný VW Transporter vybavený protentokrát ochranným rámem. Stejným, jako se používá v Austrálii na klokany. „Jenže u nás nemá osmadevadesát procent aut s rámem na silnici co dělat,“ zlobí se soudní znalec Leo Dadák, jinak spoluorganizátor dnešních nárazových zkoušek v Prostějově, jaké u nás dosud nikdo neuspořádal.

Znalec k rámům dodává, že i když toto příslušenství plní homologaci, je kvůli jeho zástavbě potřeba absolvovat oficiální přestavbu vozidla – mění totiž celkovou délku dodávky či auta. Jenže ofi ciálně to dělá málokdo. A hlavně je tady aspekt bezpečnosti. „Rána už ve třicetikilometrové rychlosti tělo chodce zdevastuje,“ říká další organizátor semináře a rovněž soudní znalec Ivan Krejsa.

Zakrátko vidíme následky střetu s rámem na vlastní oči. Figuríny místo prostého pádu na kapotu a odražení k zemi zdvihá kovový prvek do vzduchu a odhazuje do dálky. Postava matky přitom vytáčí otočku a dopadá na hlavu. Přední rám tak zásadním způsobem mění trajektorii pohybu těl po nárazu a jistě by došlo ke zlomení vazu. Dítě by nedopadlo lépe.

A kromě toho jsme zaslechli i další aspekt: rám může zranit i posádku vlastního auta – při nehodě totiž ovlivňuje programové deformování přídě vozu, a ta tudíž není schopná náraz pohltit stejným způsobem jako bez rámu. Mimochodem rám se nárazem ohnul.

Panák za dva miliony

Náraz byl tak silný, že teď musejí pracovníci Žilinské univerzity přemontovat končetinu fi guríny dítěte. Naštěstí se poškodila nárazem jen ta. Kdyby zvolili méně odolnou pannu, jaká se používá při nárazových testech v autě coby řidič, nejspíš by teď byla na vyhození. „Figuríny jsme začali vyvíjet před osmnácti lety, tohle je několikátá fáze,“ říká Pavel Kohút z Ústavu soudního inženýrství Žilinské univerzity. Jejich panny totiž mají unikum v obrovské odolnosti, tato už přežila asi čtyřicítku testů.

Jejich kovová kostra je potažena gumoplastovým návlekem, kovové klouby jsou ohebné do stran a do konečné polohy se stahují šroubem. Každá z partií má stejnou hmotnost jako lidské tělo. Srovnávali to s atlasem. Jenže než tohle všechno vymysleli, stálo to miliony. Vývoj je prostě drahý. A ze všeho nejdražší je hlava, která prý stojí sto tisíc. Je to opravdu hodně, když uvážíme, že slovenští výzkumníci fi guríny prodávají za cenu v přepočtu kolem 130 000 korun. Celosvětově je to láce. Jejich figuríny tak najdete ve Spojených státech, dokonce i německý autoklub ADAC je koupil. „Nejprve jsme fi guríny vyvíjeli pro vysoké rychlosti na motocyklech, až postupně jako chodce,“ říká profesor Gustav Kasanický, ředitel Ústavu soudního inženýrství Žilinské univerzity – mimochodem sám velký motoristický nadšenec s láskou k mercedesům, kterých za život vystřídal bezpočet.

Poslední generace vyvíjených figurín prý už zase ztratila takovou mechanickou odolnost, ale při střetu se chová přesně jako lidské tělo. Tolik nepoškodí vozidlo a při dopadu klouže po zemi stejně jako skutečný chodec. Jen už také tolik nevydrží.

Technologie pomáhají

Pokud se často díváte na americké kriminálky, moderní vyšetřovací technologie vás nemohou udivit. V praxi však na české silnici potkáte policistu s kolečkem a obstarožním digitálním foťákem.

Není přitom pravda, že by Češi nějak zaostávali ve znalostech. Holt jen nejsou peníze. Častou komplikací pro vyšetřovatele je například zaznamenání přesné polohy dopadu těl po nárazu. Pomoci jim v tom může termokamera. Podobná, jakou používají i hasiči. Dokáže totiž odhalit i se zpožděním desítek minut (v zimě víc, v létě kolem 15 minut), kam tělo dopadlo. Dokonce vidí i metr až tři dlouhé stopové pozůstatky po brzdné dráze v době, kdy ještě pneumatika nemaluje na vozovce okem viditelnou čáru. Takzvaný tepelný otisk zanechává i vana motoru nebo další části vozu.

Protože to nelze vyzkoušet s chladnými testovacími fi gurínami, oběti dopravních nehod simuluje pes. Pochopitelně živý a bezvadně vycvičený. Bez odmlouvání zůstává ležet deset minut v místech, kde ho panička ponechala. Pak nastupujeme s termokamerou a ještě po pár minutách bezpečně poznáváme, kde zvíře leželo.

Další zajímavou novinkou, kterou jsme mohli vyzkoušet doslova na vlastní „obvaz“, je 3D skener. Přístroj z USA stojí milion, ale dokáže s přesností na milimetry zaměřit situaci v místě nehody. Pracuje na principu točícího se zrcátka, které rozmetá paprsek až v okruhu 60 metrů. „Je mnohem přesnější než klasické kolečko, co policisté používají,“ říká Zdeněk Marek z Katedry kriminalistiky Policejní akademie České republiky v Praze. Ve Velké Británii už se přístroj běžně používá, u nás na něj nejsou peníze. Kdyby bylo prý podobné zařízení v každém kraji, podstatně by to zkvalitnilo podklady pro šetření. Navíc ho zvládne obsluhovat každý. Stačí jen skener postavit na rovný povrch. „Policejní spisy obvykle obsahují jen pět až osm fotek z místa nehody, což je málo,“ končí s tím, že skener totéž dělá automaticky během čtyř minut a s mnohem větší kvalitou. Navíc lze sken pořídit i ve tmě. Přesto má ale omezení – neumí skenovat lesklé, průhledné a černé věci, které světlo neodrážejí, ale pohlcují. Přední část auta se proto musí postříkat křídovým práškem ve spreji.

Úplně nejvíc jsme ale byli unešení z létajících kamer. Bez takzvaných dronů už se dnes neobejde žádné televizní zpravodajství. Dají se pořídit podle kvality v částkách od deseti tisíc korun, ty lepší stojí několikrát tolik. Ale umí parádní věci. Například dokážou z výšky pár metrů zaznamenat věci, které nejsou z úrovně terénu vidět. Na jejich základě lze s přesností na desítky centimetrů nasnímat terén a prostřednictvím speciálního počítačového programu nasimulovat průběh karambolu. „Poprvé jsem ho použil loni v září k dokumentaci dopravní nehody a je to perfektní pomocník,“ končí soudní znalec Leo Dadák. 

Další informace najdete v tištěném vydání SM, č. 19/2014