Likvidace vraků: Zákon to dovoluje. Tak co?

Stejně jako drží naše země jedno z předních míst v počtu čerpacích stanic na obyvatele nebo vypitých půllitrů piva, je to tak i s provozovnami ekologické likvidace autovraků.

Jak vyplývá z dat ministerstva životního prostředí, funguje jich u nás na 550. V přepočtu na obyvatele tedy nejméně třikrát tolik než v Německu, ale i co do počtu populace porovnatelném Řecku nebo někdejším federálním partnerovi Slovensku.

Jak se uživí, když počet likvidovaných vysloužilých aut ročně kolísá mezi jen něco přes sto dvaceti a sto padesáti tisíci? Kdyby to nebylo výhodné, asi by to nikdo nedělal.

Náhradní díly

Likvidace auta dávno není o zmačkání vozu do úhledné kostky a prodeji do kovošrotu, ostatně jen z prodeje kovů by se provozovny neuživily.

Jedinou možnost, jak jich může v Česku tolik přežít, představuje prodej náhradních dílů. To potvrzuje i mluvčí ministerstva životního prostředí Jana Taušová: „Zpracování autovraků je stále výdělečnou činností. Kromě prodeje šrotu mají provozovatelé zisk z náhradních dílů,“ říká. „Kdybychom se živili pouze likvidací vraků, které předtím stály roky v kopřivách, skutečně bychom to neustáli,“ tvrdí předseda Asociace zpracovatelů autovraků Michal Martinec.

Zároveň podotýká, že výkupní ceny kovů klesají. Proto podle něj existuje řada firem specializujících se jen na některé značky, aby z nich mohly také prodávat použitelné části. „Starý originál má mnohdy větší užitkovou hodnotu než špatný výrobek z aftermarketu,“ tvrdí Martinec. Na vrakoviště a likvidátory aut se stále obracejí servisy i jednotliví řidiči, kteří shánějí nejlevnější součástky. „Solidní servis si často raději vezme dobrou věc od nás. A má na ni i záruku,“ dodává šéf asociace. Zákon o odpadech jim v tom nijak nebrání, libovolné využitelné díly mohou prodávat.

A co zbytek?

Na likvidaci vraku ale přispívá a má i dohlížet stát. Vybírá totiž od řidičů takzvané ekopoplatky, tedy peníze z převodu vozidel s nižšími či žádnými emisními třídami na nového majitele. Při nich se platí až deset tisíc korun.

Jak potvrdila Taušová, od zavedení poplatků v roce 2009 se na nich do konce letošního září vybralo od motoristů více než 2,9 miliardy korun. Jenže na podporu ekologické likvidace vraků šlo jen 640 milionů. Proč tak málo? „Vybrané prostředky jsou příjmem Státního fondu životního prostředí, zákon o odpadech o konkrétním účelu využití vybraného poplatku nehovoří,“ říká mluvčí ministerstva. Jinými slovy tyhle peníze motoristům neslouží. To nám potvrdil i Martinec, podle jehož názoru jde velká část z ekopoplatků například na program Zelená úsporám, zaměřený na zateplování budov.

Stát přispívá z vybraných peněz vlastně jen na zpracování komodit, které sběrny neberou. Ty činí zhruba čtvrtinu z 910 kilogramů průměrné hmotnosti vraku, zbytek tvoří podle Lenky Brandtové ze Státního fondu životního prostředí kovy jdoucí buď do šrotu, nebo prodané jako díly.

Kam jdou dotace

Na co směřují miliony přímo určené na podporu likvidace vysloužilých vozů? Jak vyplývá z ministerského programu na podporu nakládání s autovraky, od letošního roku jsou určené na komodity, které nejsou druhotnými surovinami. „Při jejich zpracování na jednom vyřazeném autě můžeme od státu získat až 412 korun,“ vypočítává Martinec. „Prostředky získají jen subjekty, které vraky skutečně zpracovávají a vzniklé odpady předávají k dalšímu zpracování do společností, jež je prokazatelně využívají,“ popisuje mluvčí ministerstva. Dříve byly totiž vypláceny na celá vozidla. Přitom mnohdy nebylo doloženo, že vrak byl skutečně rozebrán a ekologicky zlikvidován.

A kontrola?

Jsou tedy podmínky rozebírání autovraků alespoň nyní skutečně plněny? Kromě loni v dubnu zavedené povinnosti fotit každé likvidované vozidlo, zda je kompletní, už zbývají jen kontroloři České inspekce životního prostředí. Jak tvrdí její mluvčí Radka Burketová, funguje jich osmdesát. Celkem ročně zkontrolují 150 z celkového počtu 550 aktivních provozoven.

I když tedy má každý inspektor v průměru na starosti zhruba sedm z nich, ročně navštíví jen dvě – na každou se tak dostane průměrně jednou za čtyři roky. „Vzhledem k počtu inspektorů není možné kontrolovat všechny provozovny každý rok, přestože by to mnohdy bylo potřeba,“ říká mluvčí inspekce.

A jak je tedy prověřují? „Každý provozovatel má podle zákona vést evidenci jak autovraků převzatých, tak odeslaných ke zpracování. Pak musí zasílat jednou za rok příslušnému úřadu obce s rozšířenou působností hlášení o druzích a množství odpadů, které při jeho činnosti vznikly, a jak s nimi bylo dále nakládáno,“ tvrdí Burketová. Inspekce potom podle ní kontroluje, zda uvedená čísla sedí a odpovídají předepsaným postupům. Takže vlastně věří číslům. Není to málo?