Přituhlo a od západu vane ledový vítr. Znát je zejména v uzavřeném prostoru areálu průmyslového podniku v Berouně – Králově Dvoře, kde už od února společnost Trepart bourá staré provozy. „Vysloužilé nízké budovy šly vcelku snadno. Když je stěna z cihel, jde to ráz na ráz. Na jeden záběr spadne klidně i dvacet metrů zdi,“ říká stavbyvedoucí Trepartu Antonín Vojta. „Železobetonové konstrukce jsou už tvrdší oříšek,“ dodává a vede nás rozbombardovaným areálem k demoličním mašinám.

Zápas stroje se stavbou zahaluje prach, v němž nejsou úplně dobře vidět záhyby všech kusů železné konstrukce. Z „krku“ kleští stříká olej. Jeden armovací drát právě přetrhl hadici hydrauliky, je třeba ji vyměnit.

Autor: Jiří Pekárek

Čilý ruch

Poblíž skoro padesát metrů vysoké stavby pracují v tento okamžik dva stroje. Caterpillar 325D do hydraulických nůžek připomínajících hlavu prehistorického dravce nabírá a drtí kusy železobetonu. Naše představy o síle demoličních mašin začínají nabývat konkrétních obrysů, železobetonové překlady a další součásti někdejší výrobní budovy z roku 1927 rozmačkává jako hroudy hlíny. V čelistech mu zůstávají jen kusy železa a armovacích drátů, které přesouvá na hromadu opodál. Druhým pracantem je pásový demoliční stroj se lžící Caterpillar 330D, který nadrcenou suť nabírá a vysýpá na přistavenou tatrovku. Další prázdná už čeká opodál. Kolik materiálu se denně zpracuje? Minimálně desítky tun betonu a metráky železa.

Poslušné monstrum

„A teď se pojďte podívat na skutečného bourače,“ ukazuje bezpečnostní technik Zbyněk Bošek k poslední zbylé výrobní budově, u níž už se dává do pohybu skoro padesátitunový stroj Komatsu PC 450 LC. Sledujeme postupné napřimování téměř osmadvacet metrů dlouhého pracovního ramene, na jehož konci se skví také nůžky jako u drtiče, jen trochu větší. „Mají tři tuny,“ říká s jistou pýchou v hlase Bošek. Působí opravdu impozantně, vypadají jako hlava nějakého pravěkého masožravce včetně zubů. Tenhle dojem je ještě umocněn, když se začínají zakusovat do posledního opěrného sloupu někdejší budovy vystavěné před skoro 90 lety, který se opírá o mladší stavbu z roku 1950.

Strojník Jaroslav Baštýř mašinu řídí jistými a neuvěřitelně jemnými pohyby. „Dělá u nás tuhle práci už dvanáct let a mašinu má skutečně v ruce,“ vysvětluje Vojta bravuru, s jakou ji Baštýř ovládá pouze dvěma joysticky. „Zmákne mi podat lopatu klidně i na maximální délku ramene 27,5 metru do výšky tří pater,“ vychvaluje kvality strojníka Bošek.

Strojník ovládá demoliční mašinu pouze dvěma joysticky. V kabině nasazenou ochrannou přilbu mít nemusí, ven ale bez ní nesmí.

Autor: Jiří Pekárek

Zaujalo nás, že zamřížovaná kabina i s obsluhou je nakloněná, asi jako zubařské křeslo. „To víte, kdyby měl koukat nahoru do téhle výše celou směnu, asi by mu za chvíli odešel krk,“ směje se bezpečnostní technik. I tak se ale musejí podle Boška strojníci po několika hodinách střídat. Součástí kabiny jsou i masivní clony, aby muži za joysticky při práci nesvítilo do obličeje sluníčko. Jak nám ale řekl, mašiny se vždy snaží postavit tak, aby měl slunce pokud možno vždy za zády.

Porcování kořisti

Čekáme, že se kleštěmi zakousne do vrchu zhruba dvacetimetrového sloupu a prostě jej ulomí. Tak jednoduché to ale není. „Musí se myslet na bezpečnost, aby se sloup neskácel přímo na stroj,“ říká Bošek. Proto je podle něj potřeba minimálně několik metrů sloupu podélně rozpárat a rozlámat. Sledujeme, jak čelisti za zvuků podobných boje s drakem v princi Bajajovi ukusují beton a zápasí se svazky několik centimetrů tlustých armovacích drátů. Ukazuje se, že vzhledem k silnému armování sloup skutečně nelze ulomit – i se zapřením o zem se stroj přitahuje k bouranému objektu. Beton odpadá a z čelistí trčí jen dlouhé kusy železa. Během deseti minut je sloup už o nějakých pět metrů kratší.

Jeho úplné likvidace jsme se ovšem nedočkali. Při manipulaci se jeden z drátů chytá za hadice hydrauliky a hned z přetrženého místa stříká olej. Strojník musí práci přerušit. Ukládá ruku s kleštěmi do klidové polohy na zemi a od servisní dodávky přináší novou hadici. „Rovnou je měníme, stejně nejdou opravit,“ říká Baštýř. A jak často se takový karambol stane? „Někdy je to bez problémů klidně dva měsíce. Jindy je armování tak rozježené, že i při maximální obezřetnosti musíme přetržené hadice měnit třeba dvakrát denně,“ vysvětluje strojník. Bourací mašiny v hodnotě desítek milionů korun jsou samý šrám, ale takřka nezničitelné. Maximálně se svařují trhliny v rameni či opravují pístnice, které hýbou ramenem. Zvláštní péče se věnuje čelistem kleští, jejichž zuby mizí doslova před očima. Musí se neustále navařovat nové. Výměna hadice sice trvá jen chvíli, ale následně se musí ještě prověřit chod stroje. Pak pokračuje bourání celou osmihodinovou směnu zase dál.

Minuty sloupu jsou sečteny, čelisti kleští se otvírají a zakusují do opěrného železobetonového pilíře. Musejí se prokousat jeho středem.

Autor: Jiří Pekárek

Jak se bourají vysoké stavby

Zatímco nízké budovy se demolují relativně snadno, protože na stroje ani do okolí objekty toho nemůže z výšky moc spadnout, u vyšších je riziko nečekaného pádu zdiva nebo zhroucení kusu stavby pravděpodobnější. Aby se neskácela celá, zejména u vysokých železobetonových budov se napřed probourají všechny podlahy, a to odspoda nahoru. Teprve pak jsou na řadě obvodové zdi a nakonec hlavní nosné prvky.

Hluk a prach

Když se bourá, zejména v obytných čtvrtích je třeba vytvářet sestavy vodních clon a děl, které výrazně tlumí všudypřítomný prach. Také se musejí stavět protihlukové stěny, aby se co nejvíce snížily vlivy na lidi v okolí. Vodní děla a clony se používají celoročně, v zimě bývají problémy při teplotách pod bodem mrazu.

Zloději na demolicích

V areálech, kde se bourá, bývaly na denním pořádku krádeže železa, a hlavně nafty z odstavených strojů. Dokonce se vyskytovaly případy, kdy zloději sypali do nádrží písek, aby elektronika strojů nepoznala rozdíl ve váze. Kvůli vysokým škodám proto začaly celý prostor hlídat bezpečnostní agentury.

Jablka lepší železa

Krádeže kovů nejsou aktuálně kvůli velmi nízké výkupní ceně v kurzu. Jiné to bylo ještě na jaře, kdy stálo kilo železa skoro sedm korun, dnes jeho ceny nedosahují ani dvou. Jak jsme zaslechli, vyšší byly na konci listopadu i výkupní ceny jablek…