Editorial: Auto, které schválně nejede

Jako dítě jsem byl nesmírně neduživý chlapec. Skoro průhledný, s lehce nazelenalým odstínem pleti (vyjma míst, kde jsem měl exém), hubený jak plaňka, celoročně nachlazený.

Když jsem ve dvanácti letech stále vážil asi 25 kil, poradila naše doktorka mamince něco epochálního. „Dejte chlapce do jezdeckého oddílu! Vlhké klima maštale pomůže na dýchací obtíže, při stlaní boxů zesílí, na koňském hřbetě se mu srovnají křivičná záda.“ „A co když ten kůň třeba vyhodí a chlapec nám z něj spadne?“ „No tak se zabije a budeme mít obě pokoj.“ Na žádné vyhazování nedošlo. Za to jsem koni nestál. Za různé naschvály však ano. Třeba se na vycházce bokem třel o betonové silo, asi mě chtěl prostě ze hřbetu odrbat. Nebo nechat na větvi, když procházel těsně pod stromy. Jindy zas prostě nechtěl vyjít ven z boxu. A osedlat by se třeba i nechal, ale stoupl si těsně ke stěně.

Na autech mi bylo sympatické, že nedělají naschvály. Když mají palivo a nejsou rozbitá, jedou. Ano, když auto může, dělá, co po něm chcete vy. Kdežto kůň když může, dělá si, co chce sám.

Tak to bylo až do normy Euro 6, která začíná platit tento podzim a pro niž budou muset těžší diesely dostat vstřikování močoviny (AdBlue) do výfukového potrubí. Sama močovina není k jízdě nijak potřeba, jen snižuje obsah oxidů dusíku ve výfukových plynech. Auto tedy může jet bez ní, přesto když dojde, schválně nejede. Marné točení startérem je stejný naschvál, jako když kůň nechce vylézt z boxu. Chápal bych svítící výstrahu, dokonce i nouzový režim se sníženým výkonem, ale drsné zamezení startu, vyžadované prý legislativou, je dalším krokem k omezení svobody motorismu. Co ještě? Příště auto nepojede, když se třeba nepřipoutám? Zastaví, když vezmu do ruky telefon? Možná jsem si spíš měl zkusit porozumět s tím koněm.

Martin Vaculík

odpovědný redaktor