Martin Zounar: Nejezdím jako prase

Kdy jste se poprvé posadil za volant nebo řídítka?

Pokud si vzpomínám, už v šesti letech.

Prosím?

Jezdil jsem v létě na prázdniny do vesnice Osečnice, která leží nad Skuhrovem nad Bělou, což je v Orlických horách. Děda tam měl v dřevníku na stojáncích „péráka“ 250, klasický „pařez“ a ČZ 175, jawetu a rozebraný stadion. Všechny motocykly byly na stojáncích a já na ně neustále sedal, řadil a jezdil. Kdoví, jestli jsem takhle „nenajezdil“ více kilometrů než později ve skutečnosti.

 Kam jste takto „jezdil“?

Když to vezmete od Hradce Králové, kde jsem se narodil, tak na Častolovice nebo na druhou stranu směrem na Třebechovice pod Orebem, Dobrušku, nahoru na Rychnov a Javornici. Tam je nádherná krajina, kterou mám projetou opravdu důkladně – tehdy u dědečka i později, kdy jsem opravdu reálně řídil.

A jak pokračovala vaše řidičská dráha dál?

Ve třinácti mě zastavil policista při projížďce na babetě. Jeho dotaz, zda mám papíry, mu přišel hned směšný. Řekl to tehdy tatínkovi, který za mě stovku pokuty zaplatil. Řidičák se mi podařilo udělat v osmnácti u paní Wyrwolové. S ní jsem se po třiceti letech potkal v Praze-Slivenci, kde bydlím. Autoškolu tam provozuje dál.

Která auta prošla vaším řidičským životem?

Prvním byl fiat pětistovka, který jsem měl na zapřenou, aby to rodiče nevěděli. Bylo mi podezřelé, že mi k tomu předchozí majitel prodával náhradní motor. Poznal jsem to při jedné cestě za svou láskou do Ostravy, když jsem ten motor neměl s sebou. Vzpomínám, jak nejvíce bavilo koukat z otevřené střechy a při tom řídit.

A jaké měl fiátek následníky?

Rodinné Žigulíky 1200 a 1500, po nich přišla černá Škoda Rapid. Poměrně brzo jsem měl automatické řazení. Nic proti „fofrklacku“, ale myslím, že za několik let už to bude vzácnost a na objednávku.

A jaká byla další vozidla?

Následoval bílý Chrysler Grand Voyager 3.8 v benzinu a pak už byla všechna auta v černé barvě. Začal to Jeep Grand Cherokee. Na doporučení Michala Dlouhého ho vystřídal saab. Na tomhle autě se mi přes veškeré rady podařilo utavit turbo. Pokračovala doba bavoráků – trojka, pětka, X3 a nové X5. Pak jsem se vrátil k jeepům. Mám třílitrový Grand Cherokee a mým snem je Dodge Durango 5,7 litru. U toho asi budu potřebovat přívěs s cisternou.

Čemu dáváte přednost při výběru automobilu?

Držím se zásady, že se do auta musíte těšit. Jednu dobu jsem plánoval koupit si Chevrolet Captiva v plné výbavě, ale… Sedl jsem si do auta a najednou mi tam něco nesedělo a nešlo to zlomit. A když si představíte, kolik strávíte v autě času, musí to sedět i partnerce. Není nic horšího než naštvaná ženská v autě. V něm se dá dělat spousta věcí, ale s ní v takovém rozpoložení nesvedete nic…

Proč máte rád vozy v černé barvě?

Je elegantní, jasně definovaná a hodí se úplně ke všemu. Dokonce i nejlépe k dopravním značkám. Černá auta mě ohromně baví, ale vozy v téhle barvě se musí často mýt. A já miluju myčky, baví mě do nich jezdit a chtěl bych poznat takovéhle zařízení s velkými kartáči, jaké mají v Severní Americe.

Na motocyklu jezdíte pracovně, nebo jen v rámci relaxace?

Tak jako rád vařím sám, i na motorce rád jezdím sám. Vyhovuje mi, že nehraje žádné rádio, pozoruji okolí, vnímám, co se děje, a i přes přilbu poslouchám zvuk motoru. A čím více jezdím, tím jsem opatrnější. Mám za sebou situace, kdy si každý motorkář myslí, že už to jde, a pak přijde kritický okamžik.

Jak moc kritický?

Proletí vámi takový blesk strachu, adrenalin vybuchne a vrátí vás to zpátky na zem. V takové chvíli musím zastavit, protože člověku dojde, jak málo chybělo k tomu, aby to položil. Když to takhle skončí, je to dobře.

Zažil jste podobný okamžik také při řízení vozu?

Ročně najezdím až šedesát tisíc kilometrů. Naučil jsem se za volantem nejenom odpočívat, ale také brát ohled na okolí, a to včetně motorkářů.

V jaké podobě byste zhodnotil svoje zkušenosti s policisty?

Přiznávám, že když jedu v jednu v noci ze slovenských Malacek, na dálnici je na tachometru dvě stě, protože je minimální provoz. Ale jinak nejezdím jako prase. S policisty se tudíž potkávám hodně málo. Až na jednu záměrně důkladnou kontrolu auta, které bylo v pořádku, nemám špatné zkušenosti.

Co vás zlobí jako řidiče?

Připadá mi směšné a naprosto hloupé polemizovat o tom, kdy mám používat zimní pneumatiky, zda upoutávat dítě do sedačky, poutat se sám nebo zpochybňovat nulovou toleranci alkoholu. To jsou jasně dané věci a konec řečí! Jediné, za co bych se přimlouval, by bylo posunutí omezené rychlosti na dálnici ze současných 130 tak na 150 km/h. To je podle mého názoru pořád rychlost, na kterou jsou současná auta stavěná a řidiči to zvládají.

A z pohledu motorkáře?

Správné obutí, důkladné a správné oblečení, protože to eliminuje řadu nepříjemných zranění, k nimž může dojít. Několik kamarádů, co se pohybují ve světě motocyklových závodů, ať už Michal Bursa nebo Miloš Čihák, mi potvrdilo, že drobné opomenutí může mít fatální následky.

Kolik jednostopých strojů jste vlastnil?

Mojí první motorkou byla jednoválcová Yamaha XT660 a po ní jsem si pořídil čtyřválec XJR1300, což je klasický „medvěd“, který mi úžasně přirostl k srdci. Když potáhnete za plyn, umí úžasně divočit, přitom je to báječný relax.

Tipoval bych vás na člověka, kterému je motoristický sport hodně blízký.

V roce 2007 jsem se díky Daliboru Gondíkovi dostal na Pražský rallyesprint jako spolujezdec tehdy špičkového Fina Janeho Paasonena s Mitsubishi Lancer Evo IX. Na jednom videu na Youtube je vidět můj zděšený výraz, když jsme letěli sto padesát v lese. Když vidím, co chlapi v rallye dokážou, obrovsky před nimi smekám.

Motocyklové sportovní zkušenosti nemáte?

Zatím ne, ale v televizi samozřejmě sleduji MotoGP. Nemám favorita, ale fascinuje mě, co všechno se dá s motorkami dělat. Díky kamarádovi Miloši Čihákovi, o němž jsem už mluvil, se znám s Maďarem Gáborem Talmácsim. Miloš mu dělá manažera a Gábor teď jezdí mistrovství světa supersportů.

Máte za sebou také cestování po Africe.

To vymyslel ředitel Karlínského divadla a producent Egon Kulhánek, který má obrovský organizační talent. Projeli jsme za čtrnáct dní 3400 kilometrů z velké části po trase někdejšího Dakaru a pořádně se kousli.

Můžete být konkrétnější?

V marockém písku jsem pochopil, že k tomu, abych řekl, že umím na motorce, mám ještě dost daleko. Parta, ve které jeli také Fanánek Hagen, Noid Bárta a další, byla úžasná. Zažili jsme tam věci, kde člověk kolikrát tahal motorku po pádu z písku desetkrát dvacetkrát a padala slova, která nelze publikovat. Zážitků bylo na knížku.

Připomeňte nějaký úsměvný.

Přes den musíte pořád hodně pít, strašně toho vypotíte, ale i tak musíte jednou denně na záchod. Kamarádi mi radili, abych zůstal v sedle. Já je samozřejmě neposlechl. Sedačka byla po pár minutách rozpálená přes sto stupňů a já si na ní připálil mužskou chloubu…

Nevstoupíte do dalšího projektu?

Egon Kulhánek loni zorganizoval cestu po Turecku, u které jsem být nemohl, protože mi chyběla motorka. Letos připravuje projekt výpravy přes bývalé sovětské země Kazachstán, Turkmenistán a Kyrgyzstán. U toho bych chtěl být.

Vzpomenete si ještě na nějakou příhodu z natáčení?

V seriálu Vyprávěj jsem si užil starou volhu. To byl kočár. Mělo to tři kvalty, ale stačilo tam dát za tři a jelo se z Prahy až do Plzně bez řazení.

Máte ještě něco, čemu se dá říci motoristický sen?

Rád bych dceři Claudii, které je čtyři a půl roku, postavil malou motorku s třemi až pěti koníky. Myslím, že by se ráda povozila.

Martin Zounar 

• Narodil se 26. května 1967 v Hradci Králové. Jeho otec byl hercem, maminka je lékařkou.
• První velkou rolí byla postava vojáka Tomáše v seriálu Chlapci a chlapi.
• Hrál ve více než padesáti filmech, televizních inscenacích a seriálech (Vyprávěj, Ordinace v růžové zahradě).
• Je členem divadelního společenství Háta.
• Moderuje v rádiu a často účinkuje v dabingu.
• Uváděl programy o vaření – Mňam aneb Prima vařečka a Tescoma Prima vařečka