Příběh: Kvůli avii musela erena na déšť (+ velká fotogalerie)
Fotogalerie
13 fotografií
Dobrovolní hasiči v Mlékosrbech u Chlumce nad Cidlinou jsou pyšní na svůj veterán Praga RN. Zbědovaný vůz přitom koupili z vedlejší vesnice za 10 000 korun.
(více v čísle 44/13)Škoda že už dnes běžně náklaďáky nepohánějí benzinové šestiválce, říkáme si při poskakování na dřevěných lavicích pragovky z roku 1952. „Motor je neskutečně houževnatý. Všimněte si, jak na čtyřku krásně ztichne,“ otáčí se na nás od volantu Mojmír Drábek, povoláním řidič kamionu a kromě toho zástupce velitele dobrovolných hasičů v Mlékosrbech. Přes týden řídí náklaďák kvůli obživě, o víkendech přesedá za volant ereny (Praga RN jako rychlá nákladní) ze zájmu. Dřív prý jezdila u Lidových milicí, později u hasičů. Mlékosrbští ji mají od roku 2001 a po pěti letech rekonstrukce si ji v roce 2006 slavnostně dali ke 115. výročí založení sboru.
Mlékosrbští přišli k pragovce náhodou. Když dostali dobrovolní hasiči v sousedním Lužci avii, musela stařičká pragovka na déšť. Venku stála tři roky. „Chtěli vůz dát do šrotu, tak jsme ho za deset tisíc koupili,“ vzpomíná dnes Mojmír Drábek. První potíž se ukázala, když chtěli auto odtáhnout – vpředu totiž najdete jen vodní čerpadlo a nárazník, ale žádný hák. „Museli jsme ji tlačit na tyči před ifou. Takže před pragovkou běžel člověk a hlídal, jestli nic nejede v křižovatce,“ směje se řidič.
Po prohlídce nově nabytého kousku bylo jasné, že musí projít kompletní renovací. Na kolech například pořád rotovaly původní, padesátileté pneumatiky! Dnes už jsou místo nich „nové“ – dvacetileté německé pneumanty koupené z výprodeje armádních přebytků.
Nejhůř na tom byl motor a úplně shnilá výdřeva karoserie. Předchozí majitelé na letišti zkoušeli, zda zvládne erena jet stovkou. Motor zadřeli. Po prvotním ohledání běžel jen na tři válce, popraskaly ventily a sedla. S tím vším si poradily šikovné ruce Mojmírova tatínka Vlastimila, jinak strojníka dobrovolných hasičů. Ventily použil z roburu a zkrátil, sedla vyrobil nová. Na autě odvedl velký kus práce, po sto dvaceti hodinách to prý přestal počítat. Karoserii tvořenou dřevěnou kostrou pobitou plechem si vzal na starosti Mojmírův tchán – truhlář. Jen lak si před pěti lety museli nechat udělat na zakázku. Díky vlastní práci se prý náklady dodnes vyšplhaly jen asi na 70 000 korun.
Zelená pragovka ročně najezdí pouze kolem tří set kilometrů, na každou stovku spolyká pětadvacet litrů benzinu. Navíc se s ní nedá jezdit moc rychle, pak už se vzpírá ovládání. Ideální je rychlost kolem 40 km/h, kdy prý dokáže jet za 19 litrů. „Musíte se s ní naučit jezdit. Jen málokdo dnes ještě dokáže řadit bez škrtnutí zubů v převodovce,“ ukazuje nám Mojmír Drábek svůj fígl. Jednička je dopomala, dvojka se musí pořádně roztáhnout, aby nepoklesly otáčky, a hned zařadit trojku. Ta je naopak velmi rychlá a čtyřka přímý záběr. Kdo tohle dokáže sladit, aby mu čtyřapůltunový vůz nezpomalil, je pan Šofér. „Jezdil jsem jako řidič náklaďákem, ale tak jako syn pragovku vodit nedokážu,“ přitakává Vlastimil Drábek. Při focení a zejména otáčení mimo asfalt jsme si museli dát pozor na měkký terén. Uzoučké pneumatiky ereny se totiž hned zaříznou do půdy.
