Rozhovor: Čahoun kamarádí s prcky
Fotogalerie
4 fotografie
Za volantem prokřižoval Evropu a díky angažmá v NBA poznal i chuť amerických
dálnic. Teď se basketbalista Jiří Welsch do „amerik“ vrátil: na silnici Nymburk-Praha.
S basketbalem začínal v Holicích, první medaile sbíral v Pardubicích a v šestnácti za ně začal hrát ligu dospělých. Na konci století už byl nejlepším hráčem ligy a poroučel se za kopečky: nejprve to bylo angažmá ve slovinském euroligovém klubu Olimpija Lublaň, pak vysněný vstup do americké NBA. Tam kromě nejlepších hráčů poznal i svět amerických aut. Kupodivu se k nim vrátil teď, když už zase válí v Česku: za reprezentaci a Nymburk.
Málokde jinde se vidí tolik vysokých chlapů jako na basketu. Jak skládáte ty decimetry při cestování?
Těžko. Takže jsou přejezdy a přelety pro basketbalisty noční můrou. Třeba v letadle se bojuje o místa u nouzových východů, v autobuse o uličku pro nohy.
A v autě?
Měřím rovné dva metry, s tím jsem na udržitelné hraně, kde to ještě jde. Navíc umím zázraky – převezu 838 centimetrů i v malém autě.
Slyšeli jsme dobře: 838?
Fakt. Mým prvním autem byla fiesta, rok 1998, když jsem šel hrát do Prahy. Jezdili jsme v ní čtyři. Já s dvěma metry za volantem, vedle mě kamarád 218 centimetrů vysoký a vzadu ještě dva spoluhráči, oba dva metry deset. Sice jsme byli vždycky pěkně položení k silnici, ale jeli. Pravda, jenom po městě.
Kde jste byl s fiestou nejdále?
Běžně jsem s ní jezdil trasy Holice – Lublaň, když jsem přestoupil do Slovinska. Osm hodin na silnici, práskal jsem to v ní několikrát ročně: za rodiči, za ženou, na srazy reprezentace.
To vám nedali něco většího?
Ale jo. Klubovými vozy tehdy ale byly Mercedesy třídy A. To jsem si, co se týče výšky, nijak zvlášť nepomohl. Mně ale tahle malá auta stačila. S prcky jsem zkrátka kamarád!
V USA už hádáme ne. Vždyť Američané taková auta snad ani neznají, ne?
Hlavně neuznávají. Měl jsem vysněné X5, tak jsem si ho koupil, ale spoluhráči se mi okamžitě vysmáli, že je to auto jen pro manželky. Musel jsem si tedy koupit Cadillac Escalade. To už u kluků rozměrově prošlo. Jenže nakonec to stejně dopadlo jinak.
Jak to?
Já jezdil dál podle spoluhráčů holčičím X5 a manželka obřím cadillakem.
Basketbalisté NBA jsou v Americe za hvězdy. Ty asi nemohou usednout do čehokoliv. Čím nejvíc jezdí?
Trefili jste to přesně. NBA je naprostá jednička, hráči vydělávají balík peněz a musí to ukázat na svých kárách. Auto je v NBA základní osobní vizitkou. Na klubových parkovištích tak potkáte právě escalade, range rovery, ferrari, lamba, bentleye, lincolny. Někteří spoluhráči měli i maybachy s vlastním řidičem!
Jak se v USA řídí?
Provoz je tam mnohem poklidnější. Američané rozhodně víc ctí pravidla, zvlášť rychlostní limity – a to na obě strany. Nejezdí ani moc rychle, ani příliš pomalu. Ale rozhodně jsem tam nepotkal takové divochy, jako kolem mě lítají tady v Česku.
Jaká vlastnost auta je pro vás nejdůležitější?
Pohodlí. Raději se svezu měkce naladěnými vozy, sportovně pojatá auta nemusím.
Pomáhá vám něco z basketu při řízení a naopak?
Určitě schopnost periferního vidění. Na silnici je to stejné, jako když mezi dlouhány hledám místo pro přihrávku. Ze sportu mám také vytrénované rychlé reakce. I díky nim jsme se nikdy nedostal do nehody, i když párkrát byla blízko.
Jezdíte raději v létě, nebo teď zimě?
Rozhodně v létě. V devětadevadesáti procentech případů řídím proto, že musím. V létě si ale jen tak dřepnout do kabrioletu a kochat se. Jo, to mě láká…
