S motory se Anna Polívková dosud seznámila na několik způsobů. Kromě samotného řízení jí nevadí cestovat na sedadle spolujezdce, zkusila si jako navigátor rallye, byla patronkou zajímavého českého projektu a nedávno také moderovala vyhlášení ankety Zlatý volant.

Toytoyka dojede všude

Jaký máte vztah k automobilům? V základě spíše konzumní. Používám je takřka výhradně k přesunům podle aktuální potřeby. Občas ovšem udělám výjimku. Pokud si totiž sednu jako spolujezdec do pěkného auta a veze mě dobrý řidič, dokážu si jízdu vychutnat.

Čím se aktuálně přemisťujete?

Toytoykou.

Prosím? 

Takhle totiž moji známí přezdívají mému značně ojetému a místy i otlučenému vozu Toyota Corolla. Pořídila jsem si ho před třemi roky od kamaráda a na auto nedám dopustit. Četla jsem, že toyoty patří k nejspolehlivějším vozům na světě, a jednoznačně to potvrzuju. Občas mi třeba začne svítit kontrolka oleje, ale moje autíčko to neřeší a vesele si vrčí dál.

Spočítala byste kilometry, které za rok najezdíte? Záleží na tom, kolik mám představení v Brně a jak často tím pádem musím pendlovat. Takže měsíčně to dělá někdy tisíc, ale při větším počtu představení i dva. V součtu bych to odhadla na dvacet až pětadvacet tisíc kilometrů.

Máte raději sedadlo řidiče, nebo spolujezdce?

Ráda řídím, když je vedle mě člověk, který mi věří. Pokud nedržím volant já, během chvilky poznám, zda to zvládá, a občas bývám nervózní. Ze všeho nejraději ovšem bývám ve voze sama. Ráda se tak soustředím a více si jízdu užívám.

Používáte zrcátko v autě jen ke správným účelům, nebo také k ryze ženským?

Jednoznačně k oběma. Když jedu v pražské koloně a líčím se, musí to být pro ostatní řidiče dobrá komedie.

No jo, ženská…

Anna Polívková

Autor: Svět motorů

Může se herec v autě učit texty?

V mém případě úplně ne, protože si ráda přepisuju role v divadle nebo ve fi lmu tak, abych si je lépe zapamatovala. V autě se mi o nich dobře přemýšlí a často mi dojdou různé souvislosti.

Dávají muži najevo, že řídí žena?

Loni na podzim jsem se proplétala nějakými uličkami a dostala se v Brně až do oblasti Petrova, kam auto nesmí. Přede mnou šla skupinka dětí z mateřské školy a z jejich zástupu se najednou ozval chlapecký hlas: „No jo, ženská.“ Se stejnou chlapáckou intonací, jakou používá zřejmě jeho tatínek.

Proč si to myslíte?

Myslím, že všeobecně pravdu má, ale dobré řidičky nejsou výjimkou. Třeba taková Gábina Sajlerová, která jezdí závody do vrchu. Ale je pravda, že v závodění je mužů mnohem víc.

Jezdíte často v autě s tatínkem Bolkem Polívkou?

Poslední dobou společně často cestujeme na představení DNA a táta se nechává vozit. Před natáčením se učí texty, po něm nebo po představení si potřebuje odpočinout. Denně je v zápřahu a také neustále něco vymýšlí.

Mexiko jsem si užila

Vzpomenete si na své první řidičské krůčky?

„Může“ za to můj legendární dědeček Jaroslav Juhan, který mi občas půjčoval auto na silnicích, kde nejezdilo moc aut. Řidičák jsem ale udělala až napodruhé.

Jak se to stalo?

Chodila jsem na cvičné jízdy s kamarádkou, které to na rozdíl ode mě moc nešlo. Jenomže pak jsem se v noci před zkouškami učila na testy a usnula s hlavou na stole, takzvaně na supermana. Vzbudil mě až telefon dotyčné kámošky, že už to všechno začalo.

Stihla jste to?

Teoretickou část ano. Pak jsem během tříhodinové pauzy před praktickou zkouškou usnula, a když na mě přišla řada, nasekala jsem během jedné jízdy strašně chyb. Bylo nutné jít na opakování a tam už to prošlo úplně hladce.

Co byste řekla o svém dědečkovi Jaroslavu Juhanovi?

Jarda, jinak se mu v naší rodině neřeklo, musel po nástupu komunistů emigrovat v roce 1950. Nejprve utekl do Východního Berlína, pak do Itálie a odtud do Guatemaly. Byl to on, kdo se zasloužil o to, že značka Porsche dnes používá pro svá auta označení Carrera. V roce 1953 totiž přijel s porsche do Mexika na závod La Carrera Panamericana a z toho pak v Německu převzali název pro své vozy. Ve čtyřiapadesátém dojel Carreru na čtvrtém místě. O dva roky později skončil šestý ve čtyřiadvacetihodinovce Le Mans.

Jaký byl z vašeho pohledu?

Jezdili jsme za ním už před listopadem 1989 do Ženevy. Bývala jsem u něj také v době studií ve Francii a poznala ho jako úžasně činorodého člověka a společníka. Byl šarmantní, používal mluvu jako za první republiky a mluvil osmi jazyky. Stihl toho za svého života tolik, na co by jiní potřebovali tři.

K českému projektu mexického závodu La Carrera Panamericana jste se dostala jeho zásluhou?

O to se postaral rallyeový jezdec Vojta Štajf a jeho báječný tým. Vojta přečetl dědovu knížku Život bez brzd. Zaujala ho zejména pasáž o jeho účasti na podniku La Carrera Panamericana a rozhodl se ho napodobit.

Jak to všechno pokračovalo?

Oslovil mě, zda bych se nechtěla stát tváří projektu. Nápad se mi líbil, a tak jsem se začala snažit více propagovat Jardu Juhana, který si to určitě zaslouží. Bohužel totalitní režim jeho jméno po emigraci zakázal, aniž by tušil, jak významná je to osobnost v dějinách českého motoristického sportu. Myslím, že Jarda by byl na naše účinkování hrdý.

Užila jste si Mexiko?

La Carrera Panamericana má neskutečné charisma, třeba jako Le Mans. Fascinovalo mě, jak chudí lidé z chatrčí v horách postávají kolem tratí. Vášnivě mávají a pokřikují na projíždějící auta. Měla jsem pocit, že tam to závodění prožívali nejvíc, kde jsem to kdy poznala.

Co vás při tom napadlo?

Jak my lidé, kterým svým způsobem v dnešním světě nic nechybí, neustále žehráme na věci, jež člověku připadají v tamních podmínkách nepotřebné. Vždyť žijí v primitivních podmínkách, které si ani neumíme představit.

Zaujala vás tamní doprava?

Líbilo se mi, že na rozdíl od českých řidičů nepoužívají mexičtí šoféři klakson k tomu, aby dávali najevo agresivní chování. Oni troubením pouze upozorňují okolí, zatímco v Česku si tímto způsobem lidé vynucují pozornost.

Nedávno jste si jako spolujezdec vyzkoušela vůz při Pražském rallyesprintu 2014. Chtěla byste závodit?

Bylo to báječné svezení, které jsem si užila, ale mě přitahují hodně motokáry. Připadá mi to s nimi jako fi nančně přístupné závodění, se slušným adrenalinem, přitom s minimální dávkou rizika.

Dával vám tatínek do života nějaké motoristické rady?

Spíše maminka. Vyprávěla mi, jak jí učitel autoškoly vysvětloval, že auto není zbraň. Má se s ním proto zacházet tak, abychom nikomu neublížili.

S rodiči Bolkem Polívkou a Evelynou Steimarovou

Autor: Svět motorů

Anna Polívková

◗ Narozena 24. 3. 1979 Praze. ◗ Dcera herců Boleslava Polívky a Evelyny Steimarové. ◗ Po ročním studiu na HAMU (obor nonverbální divadlo) pod vedením Ctibora Turby odešla v roce 1999 do Paříže. Zde vystudovala Mezinárodní školu pohybového divadla Jacquese Lecoqa. ◗ Procestovala Evropu s klaunským pouličním představením Skok kachny a Kanadu se Sabooge Theater Company. ◗ Věnuje se tanci, mimování, akrobacii, hře na příčnou fl étnu. ◗ Hrála ve fi lmech Návrat idiota, Bolero, Restart či Účastníci zájezdu, v televizních seriálech Ordinace v růžové zahradě a Soukromé pasti. ◗ V roce 2013 zvítězila s Michalem Kurtišem v soutěži Stardance … když hvězdy tančí.