Milovník policejních strojů: Vojna a mír
Fotogalerie
6 fotografií
Jedenačtyřicet veteránů s majáčkem a jméno Jindřich Kabourek. Tak lze shrnout Hříškov – vísku na Lounsku, jež v posledních letech patří historickým kouskům.
(více v čísle 38/18)Začátek září 2018. Náves obce Hříškov a nastartovaná bílo-hořčicová Tatra 603 s nápisem VB s policejním speciálem Škoda 1202. Neznalí mohou na chvíli pochybovat o změně režimu, místní však mají jasno. Sedmdesátiletý Jindřich Kabourek opět vyráží provětrat svou stále se rozšiřující veteránskou sbírku. Nicméně zastihnout jej k delšímu povídání nespadá do kolonky nejjednodušších činností. Na první schůzku se proto vydáváme do chmelařského areálu, kde se Jindřich stará o celý provoz. Poté, co dofoukne pneumatiku traktoru, konečně usedáme do jedné z provizorních buněk. Co vězí za prvotním zážehem lásky k motorům? „Zkrátka odmalička jsem měl vztah k motorkám. Když se mě v roce šedesát pět na vojně zeptali, kam chci, neváhal jsem ani vteřinu. Stal jsem se posléze velitelem motospojek ve Slaném. Tam jsem poznal, že k tomu mám i vlohy,“ poznamenává.
Srdeční záležitost
Tahle náctiletá zamilovanost neopustila člena veteránského klubu v Ústí nad Labem ani po dlouhé dekády. Byť stezka to byla značně drncavá. „V garáži jsem pořád něco montoval, ale skutečné sběratelství začalo teprve před osmnácti lety. Za počátek považuju pořízení vozu Mercedes- Benz W 115 z roku 1971. Daroval mi ho jeden známý, než zemřel, a dodnes je to pro mě srdeční záležitost. Měl jsem kupu zájemců a nabídek, ale nemůžu ho prostě prodat,“ popisuje melancholicky vztah k německému krasavci, jenž je unikátní svislými předními světly. Ovšem nejradostnější díl ve veteránské mozaice představují pro Jindřicha Kabourka motorky značky Jawa, jmenovitě pak policejní takzvaný „nanuk“ – Jawa 350 typ 354. „Vím, že nejsem jediný, kdo s ním jezdí, ale na jakémkoliv srazu vzbudí pozornost. Mám ho v modrobílé kombinaci, kterou používaly silniční orgány SNB. Koupil jsem si k němu taky modrou uniformu,“ hrdě poznamenává k úboru, který stál přes deset tisíc korun.
Nanuk na dlažbě
Že by ale šlo o „zážitkový“ dopravní prostředek, to se konstatovat v žádném případě nedá. „Lituju policisty, kteří na tom museli vydržet po celý den. A nedej bože, aby foukalo. Na tomhle motocyklu jedině v bezvětří a vyhýbat se obloukem dlažebním kostkám. Mám před očima, jak jsem vezl Jakuba Smolíka ve větru. Chudák na to asi nezapomene,“ popisuje příhodu s tuzemským zpěvákem.
Na komfortnější výjezdy Kabourkovi slouží kupříkladu Tatry 603 a 613 - svého času fungující na ambasádě v Moskvě. Co se mu honí hlavou, když vyjíždí na svá putování? „To jezdění už je taková třešnička na dortu. Nejhezčí na tom je příprava, že člověk vydrží být v dílně do noci a makat, dokud to není hotové. Dovést to k dokonalosti, potkat stejné blázny, jako jsem já, to mě pořád žene,“ odkrývá své vnitřní dynamo.
Doprovod prezidenta
Ale nic samozřejmě nebývá zadarmo. Například shánění náhradních dílů platí za nesnadnou úlohu a stejně tak finančně nákladnou. „Spíš se sežene větší část než náhradní díl – nějaká blbost. Mně chyběl chromový rámeček do okna. A jenom za něj jsem dal pětadvacet tisíc,“ popisuje Jindřich Kabourek investici do renovace nyní milionové Tatry 603, jež v roce 1975 doprovázela prezidenta. Celkově údržba veteránského parku mu odčerpává mnoho sil. „Už mě to zmáhá. Ty motorky několik měsíců nejezdí, pak je vyndám, a nenaskočí. To samé u aut. Spravím jedno, za chvíli nejdou brzdiče u druhého. Na tohle je třeba expert VAZ 2103, který mi zalehl už mockrát.“
Muzejní sen Nejsilnější zážitky jsou však kolektivního rázu. A poněvadž půjčoval a půjčuje své vozy do filmů, seznámil se s řadou známých osobností. „Co se týče herců, zažili jsme moc věcí. Vozíval jsem například Vláďu Brabce z 30 případů majora Zemana Tatrou 603. Výborně jsem se pobavil taky s Petrem Nárožným. Bylo jich ale daleko víc. Od Květy Fialové přes Zdeňka Srstku až po Rudu Jelínka. Moc rád na to vzpomínám,“ přepíná znovu na nostalgickou strunu Kabourek.
Co by to bylo za bývalou motospojku, kdyby u ní v nejveselejších prožitcích absentovaly motocykly. „Mám dvě Jawy 500 OHC a s nimi jezdím na srazy do Rovenska. Tam se nás setká sedmdesát s pětistovkami. Takže to je jízda, to je zvuk! Když projíždíme třeba Tanvald a lidé to obdivují, to je pocit k nezaplacení,“ rozplývá se majitel čtyřiadvaceti jaw a sedmnácti aut. Vejdou se mu vůbec domů? „Jsou schované po celém Hříškově, kde se dá. Proto mám sen. Jednou najít místo, kde bych vybudoval vlastní muzeum. Nejlépe tady, nikam jinam se mi nechce,“ svěřuje se na závěr se svou vizí. Snad po vojně přijde také veteránský mír v podobě splněného přání…
