Barev, až oči přecházejí
Vážení čtenáři,
nestydím se za to, že jezdím do práce autem. Naopak se domnívám, že se to od člena redakce motoristického časopisu tak nějak čeká. Činím tak už skoro 25 let, ale stále se najde něco, co mě v pražských ulicích překvapí. Zrovna dnes ráno. Místy, kde jsem pokaždé tento týden na třech stovkách metrů prostál dlouhé desítky minut, jsem najednou projel jak Neymar mexickou obranou. Proč? Tři semafory nefungovaly. To bohatě stačilo k tomu, aby křižovatky propouštěly auta v mnohem větším množství. Ano, člověk si musel dávat víc pozor, musel se plně soustředit na jízdu, ale odměna byla fakt sladká. Tuto trasu jezdím denně už čtyři roky. Za tu dobu na ní přibylo šest nových semaforů. A doba jízdy se protáhla zhruba o čtvrthodinu. Většinu z nich postavili na místech, kde k jejich instalaci vůbec nebyl důvod. Nebyly to nepřehledné křižovatky, nebyla to místa, kde by šlo o život. Proč tedy stojí? Nemám pro to moc rozumných vysvětlení. Jedno se v Praze nabízí samo: nějaký kmotr se zase pase na městských zakázkách a každý semafor vylepšuje kvalitu jeho chorvatské vily. Druhou možností (a je také velmi uvěřitelná) je snaha města motoristy úplně znechutit. K tomu se přidává i neschopnost (spíš úmysl) semafory pořádně seřídit. Dennodenně narážím na křižovatkách na světla, která zásadně nechávají zelenou nejdéle na směru, kde jezdí nejméně aut. A není síly, která by to změnila. Zatím. Pevně doufám, že jednou to už dál nepůjde a tiší lidé za volanty se naštvou. To se pak budou semafóráři divit!
Příjemné čtení vám přeje
Zbyšek Pechr
šéfredaktor
