Budeme mít chytré děti
Vážení čtenáři,
jistou dobu (proklatě dlouhou) se v této zemi razilo heslo: Kupředu, zpátky ni krok! K moc velkým výsledkům to nevedlo. Život už je takový, že člověk k tomu, aby se posunul vpřed, někdy potřebuje udělat nejdřív krok vzad. Něco podobného vidíme právě teď v našem školství. Do osnov se totiž po létech vrací dopravní výchova. Kdysi se tu s velkou pompou zaváděla, ale pak na ni nějak nezbyl čas a peníze a potichu se vytratila. Místo ní se víc mluvilo o výchově sexuální, jistě také potřebné, byť o život v ní pokaždé nejde. Vítej tedy zpátky. Ožít by měla zarostlá dopravní hřiště, školní lavice se zase zaplní dostupnými učebnicemi. A hlavně by mělo ubýt dětí, které zahynou na silnicích.
Já sám nemám s dopravní výchovou velké zkušenosti. Když u nás začínala, byl jsem už příliš velký. Boom poloviny sedmdesátých let jsem odnesl jako čerstvý vysokoškolák. Ještě než jsem poprvé šel na přednášku na univerzitu, musel jsem povinně na čtrnáctidenní brigádu do Vysočan – budovat dopravní hřiště. Jako dnes vidím, jak nám dvěma budoucím žurnalistům pětice dělníků v čele s předákem vysvětlila, jak nejlépe lopatami složit valník štěrku, a zmizela v hospodě. Inu, byla to škola, jak v praxi vypadá vedoucí úloha dělnické třídy. Hřiště stojí ještě dnes, a když jedu kolem, vždycky mě bolí ruce. Potřetí jsem se s dopravní výchovou potkal prostřednictvím svých dcer. Jakmile začaly vnímat předpisy, s rozkoší mě udávaly manželce. „Maminko, proč tady stavíš? Táta u téhle značky nestojí nikdy…!“
Dopravní výchově zdar!
Příjemné čtení vám přeje
Zbyšek Pechr, šéfredaktor
