Tichá hrůza a kulhající Evropa

Vážení čtenáři,

když kolegové obcházeli redakci a dávali dohromady příběhy s první pomocí u havárií, u mých dveří se zastavili zcela zbytečně.

Za těch 39 let, co řídím auto, jsem se nikdy nenachomýtl k žádné havárii, u níž bych musel zastavit a někoho zachraňovat. A bez mučení se přiznám, že bych byl rád, kdyby mi tato bilance vydržela až do chvíle, kdy za volant usednu naposledy. I já totiž trpím děsivými představami, co bych si v takové chvíli počal.

Pomohl bych vůbec někomu? Věděl bych, co dělat, nebo bych chroptícího bližního neodbornou pomocí poslal expresně na onen svět? Jediné, co mě uklidňuje, je fakt, že tyto tiché hrůzy neprožívám sám. Je nás mnoho. I proto jsme jako hlavní téma tohoto čísla zvolili právě základy první pomoci. Nejsou složité a zvládnout by je měl každý. A v případě nutnosti by měl na silnici i pomáhat. Strach totiž vůbec není namístě. Alespoň to na stranách 6 až 9 tvrdí kolega Petr Barták.

O kus dál zase píšeme o eCallu, chytré krabičce, která v případě vážné nehody sama k havarovanému autu přivolá pomoc, a ještě poskytne záchranářům plno důležitých informací. Až to budí pocit, že není daleko doba, kdy vás zmačkané auto samo vyplivne ze svých útrob a za letu ještě obváže. Tak rychlé to ale určitě nebude. Vždyť i samotný eCall již existuje, od roku 2015 je doporučen k montáži do všech nových aut. Ale zatím vše brzdí nejednotnost evropských zemí. Každá sice systém chce, ale jaksi po svém. Takže možná zůstane jen u toho doporučení.