Jak jsem se vyhnul legendě
Vážení čtenáři, vzhledem k údajům v mém rodném listě ani není divu, že kolegové v redakci považují téměř za samozřejmost, že jsem každou hroudu hnědého uhlí vytěženého u Mostu znal ještě jako pučící strom. O to víc je vyděsilo, když jsem na výzvu – pošlete své zážitky s embéčkem – ani nehrábl do klávesnice. A dlouho mi nikdo nevěřil, že se mé kroky s tímto prvním vozem moderní mladoboleslavské éry nestřetly. Nikdy jsem v něm nejel, natož abych ho řídil.
Jistě, nemohu popřít, že Škodu MB 1000 znám. Kdo by ji také mohl nevidět. Nebylo mi ještě ani osm, když jsem ji na ulici spatřil poprvé. Táta mi řekl, že jde o nové auto z Mladé Boleslavi. Že tam postavili novou fabriku a že by ho nechtěl ani zadarmo. Protože je všechno nové, nevyzkoušené a kdo ví, jak to bude fungovat. A že kvůli něčemu takovému nebudeme hladovět. Mít auto totiž tehdy nebyla taková samozřejmost jako dnes. Pořídit si embéčko znamenalo zapsat se do pořadníku a zároveň zaplatit velikánskou zálohu. Právě z těchto neúročených peněz továrnu vlastně postavili. Dát při tehdejších příjmech dohromady přes 40 000 korun nebylo lehké. Na mnohých rodinách se to projevilo jako dokonalý lék na obezitu. Jako téměř vždy měl táta pravdu. Trvalo ještě dlouho, než na novém voze vychytali všechny mouchy. Možná se to nepodařilo nikdy. Na druhé straně čas má tu úžasnou vlastnost, že první zapomínáme to nepříjemné. Proto asi mají všichni při pohledu na embéčko, slavící padesátku, tak zjihlé oči. Třeba i vy pocítíte nad hlavním tématem tohoto čísla příjemnou nostalgii.
Příjemné čtení vám přeje
Zbyšek Pechr, šéfredaktor
