Zapomínat by se nemělo!
Vážení čtenáři, úžasnou lidskou schopností je s postupem času odbourat z mysli nepříjemné vzpomínky a nechat jen ty libé. Když se sejdou chlapi, co zažili za komančů vojnu, nemluví o nesmyslné buzeraci, ale vytahují neuvěřitelné příběhy, až by si člověk myslel, že vojančit za časů Varšavské smlouvy byla podobná sranda, jako je Polívkova Manéž. A ono to takové fakt nebylo.
Dost podobně si pamětníci lakují socialistické prázdninové putování za sluncem k Jadranu. Pominu-li už samotný ponižující postup, jak se vůbec dostat pomocí devizového příslibu k „tvrdým“ dinárům, ani samotná cesta nepřipomínala procházku růžovým sadem. Celá famílie se naložila s metráky zavazadel do rodinného miláčka Škody 105 a všichni vyrazili na tisíc kilometrů dlouhou štreku. Pochopitelně že nebyly všude dálnice, že se objíždělo kapitalistické Rakousko, že se řízky v přehřátém voze (topení muselo běžet naplno, aby pomohlo uchladit motor) kazily, že se děti (stejně jako dnes) každých pět kilometrů ptaly: Kdy už tam budeme…
Abychom si oživili vzpomínky, jaké to bylo doopravdy, vyslali jsme do Jugoslávie dva kolegy třicet let starou stopětkou. Neměl bych to dělat, ale prozradím vám už teď, že se vrátili domů zdraví. A abychom jen nostalgicky nevzpomínali na dobu, kdy nás ještě nic nebolelo, přidáváme i horké novinky. Třeba reportáž o tom, jak jsme se svezli v experimentálním voze Škoda Citijet.
Příjemné čtení vám přeje
Zbyšek Pechr, šéfredaktor
