Nešikovné ruce za všechno nemohou

Vážení čtenáři,

zcela určitě nepatřím k těm nejšikovnějším. Však také byli ženini rodiče nešťastní, že jim do baráku přivedla nepoužitelného běloručku. K vrcholným dílům, která jsem zvládl na autě, patřila v raném řidičském stádiu výměna klínového řemenu na Fiatu 850. Když jsem na něm jednou měnil olej, špatně jsem dotáhl filtr a skončilo to skoro tragicky… Po nějakém čase přišel další vrchol – výměna klínového řemene na Škodě 120. U té jsem ještě dokázal pootočit šroubem na vrchu vodní pumpy a tím ji promazat. Zhruba v té době jsem naštěstí poprvé zažil dobrodiní svěřeného služebního auta a servis nechal na jiných.

Jedné věci jsem se ale nikdy nebál. Výměny žárovky. Přece nejsem jako ti policisté ze starého vtipu. Ten přece znáte, ne? Kolik je třeba policistů na vyšroubování žárovky? Tři. Jeden vyleze na stůl a drží žárovku, zbývající dva otáčejí stolem. Na autě se navíc žárovky nešroubují, tak co by mohlo být lehčího? To jsem si myslel až do chvíle, než jsem rok jezdil dvojkovou octavií. Výtečné auto, ale žárovky tam odcházely pořád. A když jsem se pokusil o výměnu, tvrdě jsem narazil. Prostě to bylo nad mé síly. Říci si zručným kolegům bylo zase nad meze mé ješitnosti. A tak jsem jezdil potemnělým vozem. Když už fungovaly jen mlhovky, překonal jsem ostych a zajel do servisu. Technik mě ujistil, že nejsem bílá vrána, za chviličku a za pár stovek už jsem zase viděl na cestu. Ne, výměna žárovky na dnešních autech není někdy procházkou růžovým sadem. Ostatně přečtěte si „krvavé“ hlavní téma z pera šikovného kolegy Martina Vaculíka.

Příjemné čtení přeje

Zbyšek Pechr, šéfredaktor