Ve Studénce neselhal jen řidič

Vážení čtenáři,

kdo z nás může říci, že se za volantem chová jako anděl? Ani já ne. Vím však určitě, že jsem nikdy v životě nevjel na železniční přejezd bez rozhlédnutí, neignoroval jsem na něm červená světla a neobjížděl stažené závory. A to ani v prvohorních dobách mého mládí, kde to byla opravdu věčnost, než se starý hradlař dobelhal ze své budky ke klice a se zjevnou námahou půl hodiny po průjezdu vlaku konečně závory zvedl. Každá zmínka o srážce vlaku a auta mi způsobuje mrazení a naskáče mi husí kůže. Proto jsem nikdy nechápal a nelitoval sebevrahy, kteří ignorovali výzvy k zastavení a vyrazili vstříc předkremačnímu sešrotování. Ale bohužel ono mnohdy nejde jen o jejich životy, ale o naprosto nevinné lidi. Středeční srážka pendolina s polským kamionem u Studénky je toho jasným důkazem. Jistě na počátku všeho byl řidič, který navzdory výstražným světlům vjel na přejezd, nechal se uzavřít závorami a pak se nedokázal dostat ven. A naši politici hned zjišťují, že hlavní je zrušit přejezdy a vybudovat nadjezdy a podjezdy, ať to stojí, co to stojí. Rád bych upozornil na jiný rozměr tragédie. Onen Polák se na přejezdu objevil také proto, že nechtěl platit mýto na 2,5 km vzdálené dálnici. Už léta se politici přou, jak pro náklaďáky zpoplatnit i silnice nižších tříd a vrátit tak kamiony na dálnici. Ministrů dopravy se za tu dobu v úřadě otočilo deset, a nikdo řešení nenalezl. I oni a jejich strany jsou v mých očích viníky studénecké tragédie.

Uklidňující čtení přeje

Zbyšek Pechr, šéfredaktor