Stružka. Zatáčka. Pravá ručička!

Vážení čtenáři,

ve čtvrtek jsme zase spěchali do školy a z dlouhého postávání v křižovatce už byly nervózní i děti. „Má jet prvně ta ženská, když odbočuje vlevo, nebo my, když chceme také vlevo a oba máme stopku?“ přiletěl mi dotaz ze zadního sedadla.

Brzy to bude osmdesát let, kdy se na našich silnicích objevily první dopravní značky. Bylo jich šest, jmenovaly se třeba Stružka, Zatáčka či Nechráněný přejezd dráhy. Už z názvů plyne, že měly hlavně varovat.

Až postupně přišly na řadu příkazy. Dnes je Česko přeznačkované a lidé zapomínají na triviální, a přitom stále platné a skvělé pravidlo. To o pravé ruce.

Kvůli rozkopané hlavní tepně, která u nás v Neratovicích ztrojnásobila počet semaforů i značek, jsem si zamiloval cestu komunikací s příznačným názvem Levá. V celé oblasti za vojtěšským kostelem je zdaleka nejširší, ale nikde žádná značka. Když na ní tak dávám přednost všem těm řidičům přijíždějícím zprava z malých uliček pojmenovaných podle Erbena, Olbrachta či Hálka, polovina na mě nevěřícně ukazuje: Proč nejedeš?

Petr Slováček, který se do tématu o přednosti zprava pustil s vervou sobě vlastní, dopadl podobně. V pražské Opletalově ulici napočítal jen 20 % šoférů, kteří přibrzdili a podívali se doprava, jak jim ukládá zákon.

V Česku existují stovky křižovatek, kde by lépe než značky fungovalo pravidlo pravé ruky a gestikulace řidičů. V divné době, kdy mnozí nepochopitelně brzdí před přechodem, k němuž se chodci sotva blíží a často na něj ani nechtějí vstoupit, by více vzájemné gestikulace – třebas pravou rukou – nám všem jen prospělo.

Příjemné čtení přeje

David Šprincl, zástupce šéfredaktora