Když řízení bolí
Vážení čtenáři,
o hlavním tématu tohoto čísla bohužel už vím své. Kromě věku, který nikdo z nás neovlivní, přispívám k pochopení všech seniorských potíží i mnoha kily nadváhy. Takže všechny strasti prožívám dvojnásobně. Je to už hodně let, co jsem se v redakci přestal s ostatními přetahovat o testovaná sportovní auta. Ano, jsou krásná, ale… Než do nich vlezete, je to doba. A vylézání? Ještě trapnější. Když na vás někdo kouká, jak se soukáte ven jako slon z autobusu, je vše ještě horší. Proč tam ten chlap leze, když není schopen ani vylézt? Jízda ve sporťáku bolí, každý hrbol je cítit na páteři. A co je úplně nejhorší? U třídveřového auta se natáčet vlevo a hledat někde až vzadu ukrytý bezpečnostní pás. To je prostě za trest. Když jsem byl mladý, ze všeho nejvíc jsem miloval jízdu v noci. Málo aut, rychlost, zábava. Teď už tak nadšený nejsem. Ne že bych vůbec neviděl, ale oči se prostě zhoršily. Úplně strašidelné je, když je tma, a ještě do toho prší. Stěrače, záblesky od protijedoucích aut. Fuj. Jízdě v noci se nevyhýbám, ale když to jde, plánuji si cestu raději za denního světla. A tak by člověk mohl pokračovat dál a dál. Nejsmutnější na tom všem je, že lepší už to nebude. Můj řidičský konec se ještě neblíží. Pevně však doufám, že až jednou přijde čas, najdu v sobě odvahu říci si – už jsi hrozba, končíš.
Na konec něco příjemnějšího. V době vrcholící aféry Dieselgate jsme jako jediná česká redakce okusili, jak se jezdí zcela bez emisí. Redaktor Martin Frei se projel Toyotou Mirai na vodíkový pohon a byl překvapen. Čím? To se dozvíte na straně 12.
Příjemné čtení přeje
Zbyšek Pechr, šéfredaktor
