Ministr dopravy míří na naše peněženky

Vážení čtenáři,

jsou věci, na které správný chlap nikdy nezapomíná. První holka, první opice, první rvačka, první auto. A k tomu neoddělitelně patří i první pokuta. Zatímco přestupky ve škole řeší hravě různé důtky a zhoršené známky z chování, jakmile se z člověka stane občan a má navíc i řidičák, první setkání se státní byrokracií většinou obstarávají dopravní policisté a dnes bohužel i strážníci. Já si svoji první pokutu pamatuju zcela přesně. Vlastně hned dvě. Tu úplně první mi napařili v roce 1974 za špatné parkování před budovou našeho gymnázia. Dvacet korun. Bylo to sice skoro 12 kousků v naší oblíbené pivnici U Hubatků, ale přežít se to dalo. Za půl roku přišla druhá, a to už mi bylo ouvej. Pět set korun československých. Maximum. Víc se tehdy nesmělo dát. A ještě mi sebrali techničák. Chytili mě na rychlost, mému fiátku nesvítilo ani jedno světlo. Průměrná mzda tehdy byla 2100 korun, já jako čerstvý student na univerzitě musel vyjít se čtyřmi stovkami na měsíc. To už byla citelná rána.

Když si představím, že ministr dopravy Dan Ťok navrhuje zvýšení maximální výše pokuty na neuvěřitelných 75 000 korun, uvědomuji si, že tak zle se mi tenkrát ještě nevedlo. Ťok už toho ukázal ve funkci hodně. Hlavně neschopnost. Teď má na mušce naše peněženky a bodová konta. V hlavním tématu tohoto čísla jako vůbec první přinášíme jeho kompletní návrhy. Mrazí z nich v zádech. Člověka uklidňuje jen představa, že to snad nemůže myslet vážně. Že schválně nadsazuje, aby mu pak poslanci schválili mnohem nižší hranici a lidé jim za to byli vděčni. No, nechme se překvapit.

Příjemné čtení přeje

Zbyšek Pechr, šéfredaktor