O novinářském sebeobětování
Vážení čtenáři,
ať chceme nebo nechceme, alkohol je součástí našeho života. Jeden pije víc, druhý míň, další vůbec a v průměru požíváme tak akorát. Patříme ke světové špičce! Při návštěvách lékaře jsem se naučil na otázku „Pijete?“ odpovídat jedním slovem: společensky. Tedy že pití neholduji denně, ale je-li příležitost, tak se prostě nedá nic dělat a zábavu nekazím. Ale jak skloubit alkohol s řízením? To je opravdu otázka, která denně zaměstnává tisíce Čechů. Naše předpisy jsou nejpřísnější na světě. Málokde jinde platí za volantem nulová tolerance.
No, bývávalo hůř. Pamatuji si, jak jsem byl kdysi v hluboké normalizaci jako student gymnázia vyslán vlakem na slovenský dálný východ až k slavnému Dukelskému průsmyku. Je zajímavé, že z bojišť si už toho tolik nepamatuju, ale jasně mám před očima skupinu řidičů autobusů, kteří nás do památníku dovezli. Seskupili se kolem bufetu a pili z dvoudecáků výčepní lihovinu jako vodu. Po dvou hodinách nás naložili a odvezli na vlak. No, to už by dnes opravdu nebylo možné.
Jistý zlom nastal ve chvíli, kdy se objevila první nealkoholická náhražka piva: slavné pito. Moc nechutnala, ale na výběr nebylo. Až poslední léta přinesla doslova boom nealko piv. Abyste věděli, pro které do regálu sáhnout, otestovali jsme je za vás. Občas jsme se v rámci novinářské práce ocitli až na samé hranici sebeobětování. Své o tom ví Petr Slováček, který za hodinu zvládl pět nealkoholických piv. Prostě tvrdý chlap z polabského gruntu!
Příjemné čtení přeje
Zbyšek Pechr, šéfredaktor