Dálnice brzdí neschopnost a zlodějna

Vážení čtenáři,

každý, kdo dnes s autem vyjede na delší nebo kratší cestu, setkává se s příkořím. Ve městech s objížďkami, a hlavně nemožností slušně a za rozumné peníze zaparkovat. Vydáte-li se někam do dálav, je to dnes v Česku na silnicích snad dobrodružnější než v Kábulu. Kvalita cest podobná, krátery v nich také. Ale tady přece není válka, byť to tak někdy na silnicích a dálnicích vypadá! Stojíte hodiny v koloně a z rádia slyšíte ministra dopravy, který vás přesvědčuje, že skutečnost, že na opravovaném úseku dálnice nejsou dělníci ani stroje, ještě neznamená, že by se na ní nepracovalo, protože mohou dělat klidně pod dálnicí. Dělá si z nás srandu? Jasně, že takový nával na nervy odnese rodina v autě. Nějak to z vás vybublat musí…

Je smutnou pravdou, že nejdelší ucelené úseky dálnic tu máme ještě od dob komančů. Po listopadu jako by se celá země zbláznila. Ke každé stavbě se vyjadřuje 130 ekologických organizací, 150krát se opakují výběrová řízení, na každý vykoupený kousek pole je třeba deset let soudních sporů. Vše se natahuje a prodražuje. A to, co stojí, chátrá. A když už se má začít stavět, ukáže se, že ta nejstarší povolení jsou již příliš stará, a musí se začít nanovo. A pak se staví a za rok se dálnice zvlní a začnou tahanice o opravy. Příšerný stav českých silnic a dálnic způsobuje v první řadě absolutní neschopnost státu cokoli uřídit a uhlídat a v řadě druhé nenasytnost politiků a úředníků, kteří se snaží z každé zakázky urvat co nejvíce pro sebe.

S tím, že se za svého života nikdy nesvezu po dálnici z Prahy do Českých Budějovic, jsem se už dávno smířil. Teď začínám mít obavy, zda se někdy pouze po autostrádě dostanu do Drážďan. Přitom ministr dopravy Ťok sliboval její otevření letos v prosinci, a já se zatím umřít nechystám.

Příjemné čtení přeje

Zbyšek Pechr, šéfredaktor