Dobře vidím hlavně modré čáry

Vážení čtenáři,

asi za to může vytrvalost, s níž moje manželka po dlouhá léta, co se ještě obešla bez dioptrií, titulovala všechny nositele brýlových obrouček hanlivě „brejlovci“. Nechtěl jsem být v jejích očích člověčím hadem, a tak jsem se prvním brýlím na čtení ubránil až do padesátých narozenin. Půl dioptrie to spravilo a od té doby jsem se po pětiletkách propracoval na 1,5, což není žádná tragédie. Když je pořádné světlo, vidím i bez skel. S brýlemi na dálku je to podobné. V době, kdy ještě v Praze hrály dva extraligové hokejové kluby a já pravidelně jednomu chodil fandit, jsem si pořídil 1 dioptrii, abych z kotle viděl i u 60 metrů vzdálené protější branky ten utržený kramflek, s nímž se hraje. Nikde jinde jsem zatím nepocítil potřebu koukat na svět brýlemi. Takže až do tohoto týdne jsem žil v přesvědčení, že za volantem žádné nepotřebuji. Pevném přesvědčení! Poté, co jsem si však přečetl v rukopisu hlavní téma tohoto čísla, začal jsem pochybovat o všem. Dokonce o sobě samém, a to se nestává často. V této chvíli vím, že si minimálně udělám malý test, který najdete na straně 8, a podle jeho výsledku se rozhodnu, jak dál. I vám přeji podobné procitnutí. Může to přispět k větší bezpečnosti na silnicích.

Kde jsem si s kvalitou svého zraku naopak stoprocentně jist, jsou chvíle, kdy hledám parkování v tzv. pražských parkovacích zónách. I slepec by poznal, že všude je jen modrá pro rezidenty a platících rezidentů je víc než parkovacích míst. Že zóny nemáme rádi, dáváme najevo hodně dlouho. Tentokrát jsme dali slovo oběma stranám barikády a vyšla z toho docela zajímavá polemika. Příjemné čtení vám přeje Zbyšek Pechr, šéfredaktor