Svět motorů v boji!

Vážení čtenáři,

lidská paměť má skvělou vlastnost. Většinou časem zapomenete na to horší a v hlavě vám zůstanou jen vzpomínky libé. To podle mne vysvětluje záplavu humorných historek, které má v zásobě skoro každý, kdo ještě prošel povinnou základní vojenskou službou. Ano, byla to neskutečná pakárna, ale na ponížení člověk časem zapomněl a zbyly historky veselé.

Pro někoho byla služba vlasti dlouhá 730 dní, pro jiné jen 365. Mému uniformovanému roku předcházela vojenská příprava na Univerzitě Karlově. Každý pátek výcvik v Motole a na závěr tuším pět týdnů pobytu u útvaru ve Vimperku. Hrůzy dost, ale já už si dnes spíš vybavuji situace podobné té, kdy jsme vyrazili na noční pochod Šumavou jen podle azimutů a asi po dvou hodinách ztratili papírek s údaji, které nás měly dovést do cíle. No, hledal nás tehdy po lesích celý pluk… Dost zábavné byly i jízdy obrněným kolovým transportérem OT 64. Každý ze studentů s ním musel objet na cvičišti Radost aspoň jedno zhruba pětisetmetrové kolečko. Zvládli jsme to všichni až na kolegu, který se později proslavil jako autor rozkošných pohádek pro děti. Ten se poprvé v životě ocitl na místě řidiče a během vteřiny zboural slavobránu, kterou tam měsíc stavěli kvůli návštěvě sovětských soudruhů. Tankový prapor hadr.

Když jsme teď dostali nabídku otestovat v terénu kvality pandurů, současných vojenských vozidel číslo 1, neváhali jsme ani vteřinu. Napsalo se o nich už dost a dost. Třeba že byly předražené, ostatně soudy to stále ještě řeší. Do toho před pár dny přišla zpráva o hromadné havárii pandurů v Táboře. Přiznejme si, bourat může každý. Nás zajímalo, jaký je pandur po stránce technické a jak se s ním jezdí. A víme jistě, že vojáci, kteří se nás ve výcvikovém prostoru ujali, jsou opravdoví profesionálové a řídit umí skvěle.

Příjemné čtení přeje

Zbyšek Pechr, šéfredaktor