O trojici, která stačí, i nečitelných soudech

Vážení čtenáři,

velice často žijeme v zajetí pověr a jakýchsi mýtů. Hodně specifi cká je v tomto směru motoristická veřejnost. Staré „pravdy“ kolem aut stále žijí bez ohledu na vývoj techniky. Kdysi na vysoké nás v hodinách tehdy té jediné správné, tedy marxistické filozofie poučovali, že společenské vědomí zaostává za společenským bytím. Tady by to asi platilo. Trvalo třeba desetiletí, než se lidé zbavili obav z bílé barvy vozu. Dřív, když auta víc rezivěla, totiž byla koroze na světlých vozech víc vidět. A podobné je to dnes i s malými přeplňovanými tříválci, které se staly stálicemi snad u všech značek. Lid automobilový měl hned jasno: tak malý motor a tak velký výkon? To agregát nemůže dlouho vydržet. Sto tisíc kilometrů a dost! Od uvedení tříválců na trh už uplynula dostatečně dlouhá doba, abychom se jejich spolehlivostí a možnou dlouhověkostí zabývali. Jak se dozvíte v hlavním tématu z pera (vlastně klávesnice) Martina Freie, s jejich výdrží to není vůbec špatné.

Už víckrát jsem se v úvodníku podivoval nad stavem české justice, a hlavně nad nečitelností soudů. Nikdy se nedá dopředu říci, jak spor dopadne. Neexistuje tu precedentní systém typický pro USA, kde se soudy musí řídit rozhodnutími předchozích soudů v podobných případech. A tak za jednu a tutéž věc můžete u jednoho českého soudu dostat osm let natvrdo a druhého, pár kilometrů vzdáleného, čtyřletou podmínku. Doslova mě nadzvedlo, že fotbalista Plzně Aleš Čermák odešel od soudu za nehodu, kterou způsobil s 1,5 promile alkoholu v krvi, zranil se a jeho vůz shořel, jen podmínku s pokutou a zůstal mu řidičák. První soud mu řízení zakázal na 20 měsíců. U odvolacího v Praze 2 zřejmě usoudili, že absolutně nezodpovědný mladík není pro své okolí žádným nebezpečím. Když to srovnám s jinými tresty za mnohem menší motoristické kauzy, napadá mě jediné slovo: HNUS!

Příjemné čtení vám přeje

Zbyšek Pechr, šéfredaktor