Špatná, ale naše

Vážení čtenáři,

Škoda 120 byla v éře normalizace vlastně synonymem pro české auto. Nic jiného se zde z domácí produkce skoro nedalo koupit, a tak se těšila oblibě, neboť řečeno slovy klasika: není-li tu ta, kterou mám tak rád, tak mám rád tu, která je tu. A to Škoda 120 byla.

I já jsem jednu vlastnil. Dovedla mě k první mu dluhu v životě, neboť jsem si musel od tehdejšího svazu novinářů půjčit dvacet tisíc, abych dal v roce 1983 celou částku 65 000 Kčs dohromady. Na příkladu vojenské služby vím, že lidská paměť má skvělou vlastnost. Časem vytěsní špatné vzpomínky a zůstanou jen ty dobré. Je zajímavé, že u stodvacítky mi moje paměť takto nepomáhá. Když si na ni vzpomenu, tak se mi vybaví řada nehezkých chvil. Třeba jak jsem přijel s novým vozem domů a můj nastávající tchán, profesí autoklempíř, mi ukázal na autě asi dvacet odbytých míst a spáry široké často i centimetr. V servisu je pak v rámci záruky zakryli plastelínou… První déšť auto zcela vyplavil, neboť okna netěsnila. Když se vůz rozjel, tak se v určitých otáčkách, pochopitelně těch nejužívanějších, rozechvěl jak prezident Zeman při představě audience u Putina. Vše drnčelo. Já řídil a manželka pěnovou gumou ucpávala nejrůznější rezonující škvíry. Na drnčící střechu ale neměla. Nebylo snad nikoho, kdo by „stodvácu“ neuvařil. Ženu nechala ve štychu, když vezla dceru z nemocnice po operaci domů. Vařila i tehdy, kdy jsme se s ní vydali na první rodinnou dovolenou do Bibione. Navzdory tomu všemu na nás padl veliký smutek, když nám ji v roce 1999 na Vinohradech za bílého dne ukradli. A to jsme v té době ještě netušili, že dnes by měla možná dvojnásobnou nominální hodnotu proti nákupní ceně. To bychom asi nevydýchali. Pojišťovna nám za ni poslala 3500 Kč.

Příjemné čtení vám přeje

Zbyšek Pechr, šéfredaktor