Koho všeho je třeba se bát

Vážení čtenáři,

seznam těch, kterým je na silnici radno se vyhnout, dříve nebyl tak dlouhý. Tedy soudím-li podle svých zkušeností. Ženu za volantem před sebou poznám většinou na desítky metrů daleko. Táta mě v mých motoristických začátcích vždy varoval před jízdou za motorkou, a hlavně skútrem, neboť nikdy nevíš, co se jim v hlavě zrovna stane, a malá kola skútru vletí do každé díry. A co když ti pak spadne pod auto? Ještě v dobách okresů, kdy se rodiště řidiče dalo odvodit z poznávací značky, jsme se v rodině děsili starších pánů v klobouku z Nymburska a Lounska. A když navíc ještě byla neděle a oni vezli na zadním platu vyskládaná vajíčka, bylo nejbezpečnější zastavit na krajnici a čtvrt hodiny počkat.

Dnes je výčet těch, jimž je lepší se vyhnout, mnohem bohatší. Dálnice a silnice jsou plné kličkujících aut, jejichž řidiči zrovna něco důležitého musejí klepat na klávesnici mobilu. K tomu přidejte zdivočelé tiráky, kteří neradi ruší nastavené údaje na tempomatu a řítí se vpřed bez ohledu na dění před sebou. Ve své podstatě ani reagovat nemohou, neboť s nohama položenýma na palubní desce a s očima přilepenýma na televizi toho prostě moc nestihnete. Do koktejlu smrti přidejte čerstvé držitele řidičáků (průkaz na zkoušku je stále v nedohlednu) a zapomenout nesmíme ani na překvapení, která nám tisícovkami předlouhých oprav chystá ministr dopravy Dan Ťok se svými odborníky. A jako by toho ještě nebylo dost, po přečtení hlavního tématu tohoto vydání se asi začnete bát i plně naložených dodávek. Řidič za jejím volantem totiž klidně už může být nepřetržitě několik dní na cestě a vůbec nevnímá, kde právě jede. Hrůzné počtení.

Tak šťastnou cestu, milí čtenáři!

Zbyšek Pechr, šéfredaktor