Jsem rád, že nemusím soudit

Vážení čtenáři,

když jsem jel ve středu ráno do práce, zrovna v rádiu mluvili o soudu, který ten den měl proběhnout. Ocitl se před ním policista Šimon, který před více než rokem v pražském Těšnovském tunelu zahradil svým vozem cestu motorkáři Tomášovi, který policistům zběsile ujížděl. Motocyklista do octavie naboural a těžce se zranil. Šlo o člověka s několikanásobným zákazem řízení. Za policistu se stavěli kolegové, šéf policie, a dokonce i ministr vnitra. Na druhé straně byl názor státního zástupce, že zátaras byl nepřiměřený, neboť policista nedal motorkáři šanci se překážce vyhnout. V tom okamžiku jsem byl plně na straně muže zákona. Víme přece, jak plno vyznavačů jedné stopy jezdí. Navíc mě vždy vytáčejí informace o tom, jak někde spáchal nehodu člověk, který měl zákaz řízení na deset let. Vždy si v té chvíli říkám: „Tohle je fakt právní stát? Nebo jsme Balkán a každý si tu dělá, co chce?“ Pak jsem ale v práci narazil na záznam z bezpečnostních kamer a už jsem tak černobíle celou kauzu neviděl. Policista se opravdu před motocyklistou objevil na poslední chvíli. Ten jen přibrzdil a už letěl. Jistě, na hrubý pytel hrubá záplata! Ale policista se v té chvíli jen domníval, že jde o starého známého motocyklového recidivistu. A podle kamer to fakt vypadalo víc jako likvidace než snaha motorku zastavit. V té chvíli jsem i pochopil, proč soud vzbudil takovou pozornost. Proč u něj bylo tolik policistů, proč už řadu dní před ním se vytvářela v některých médiích propolicejní nálada. Ono to prostě tak jednoznačné nebylo. A jestliže mluvíme často o motorkářích jako o nebezpečné smečce, tak je smutnou zprávou, že ani čeští policisté občas nejsou spolek Mirků Dušínů. Byl jsem zviklán a nevěděl jsem, na kterou stranu se postavit. Soud nakonec policistu osvobodil (zatím nepravomocně). A já si odnesl hlavní poznatek. Díky bohu, že nejsem soudcem! Já osobně bych k rozhodnutí, za které bych se postavil a mohl pak klidně spát, nedospěl.

Příjemné čtení vám přeje

Zbyšek Pechr, šéfredaktor