Co mi hlava nebere

Vážení čtenáři,

píšu tyto řádky pár hodin před odjezdem na týdenní dovolenou. Normálně by se člověk těšil jak malé dítě na ježíška. Obzvlášť když venku řádí slunce tak, že ze svých děr opět vylezli všichni zachránci světa zalykající se globálním oteplováním. Mě však tíží jiné věci. Jedu pochopitelně autem a velká část trasy do vybraného penzionu vede po „dálnici“ D1. A to při způsobu a rychlosti oprav silnic a dálnic u nás může jít opravdu o kejhák. Byl bych rád, kdyby v sobotu zůstalo jen u té nadsázky. Před týdnem jsem absolvoval mnohem kratší cestu z Prahy do Teplic, podívat se na další koncert červenobílé fotbalové filharmonie. Pečlivě jsem poslouchal dopravní zprávy a hodně mě zaujalo, kolikrát při informacích o dlouhých kolonách zaznělo: nepokoušejte se kritickému místu vyhnout, neboť i objízdná trasa se opravuje. To mi hlava fakt nebere. V dnešní době o vás vědí díky sociálním sítím všichni všechno. Když se ráno podíváte do počítače, jaký dárek byste mohli koupit ženě k narozeninám, následně vám tento sortiment měsíc vyskakuje z každé otevřené stránky na internetu. I ty nejmenší pohyby čehokoli řídí počítače a hledají nejlepší řešení. Tak proč se sakra v tomhle státě nenajde řešení, jak zkoordinovat všechny opravy tak, aby se tu dalo aspoň nějak žít. Jsem přesvědčen, že by to šlo, jen by zodpovědní museli chtít. Zatím to ale spíš vypadá, že všemocní úředníci se z potíží, které svými rozhodnutími způsobují, poťouchle radují. Kéž by je slunce spálilo.

Hezké čtení vám přeje

Zbyšek Pechr, šéfredaktor