Jak jsem se kochal za volantem

Vážení čtenáři,

po pěti dnech v práci už jsem zcela zapomněl, že jsem týden před tím strávil na dovolené. S manželkou už vcelku pravidelně na přelomu července a srpna naložíme na auto kola a jedeme poznávat Česko. Jsme na světě už sice dost dlouho, ale zdaleka jsme vše neviděli a výběr zatím nenavštívených cílů je stále ještě přebohatý. Letos jsme vsadili na Českou Kanadu, o níž vždy tak láskyplně píše můj kolega David Šprincl, místní rodák. Musím mu dát za pravdu, kousek země je to nádherný. Člověk často jen stál a užasle koukal, jak do sebe vše zapadá a vzájemně se doplňuje. Je tam všechno a ničeho není moc. Snad jen s výjimkou turistů… Z profesní deformace jsem hodně sledoval kvalitu cest, a kdyby byly u nás všude v takovém stavu jako v České Kanadě, nebylo by to zase tak špatné. Třeba úsek z Jemnice do nádherných renesančních Slavonic, to je taková řidičská nádhera, že ať se chcete kochat krajinou, jak chcete, stejně šlápnete na plyn a svištíte rychleji, než máte ve zvyku. I moje manželka, která jinak každý ostřejší průjezd zatáčkou nese nelibě a hlasitě ho komentuje, pochopila, že se kochám nikoli krajinou, ale jízdou samotnou, a omezila se jen na občasné temné zasyknutí. Jsem jí za to ještě teď vděčný. V těchto chvílích absolutní řidičské slasti jsem si totiž uvědomil, co všechno se na nás v podobě blížícího se konce spalovacích motorů a nástupu elektromobilů a autonomního řízení (tedy Velkého bratra za zadkem) řítí. Jak bude náš život za volantem možná o chloupek bezpečnější, ale zároveň nesvobodnější a o hodně nudnější. To je veliká škoda.

Hezké čtení vám přeje

Zbyšek Pechr, šéfredaktor