Přesnost by neměla být zázrak
Vážení čtenáři,
pamatuju si, jak jsem jako dítě měl nehoráznou švandu ze svého táty, který z duše nenáviděl špatně jdoucí hodiny a hodinky. V té ještě mechanické době bylo o jeho vztekání bohatě postaráno. Pořád někde lezl na židličku a seřizoval nástěnné hodiny a neustále něco přetáčel na těch náramkových. Příchod strojků na tužkové baterie jeho touhu po přesném čase trochu naplnil, ale ne zcela. Dokonalé uklidnění do jeho života přinesly až hodiny řízené na dálku rádiovým signálem. Byl to asi nejlepší dárek, který jsem mu kdy dal. Horkou novinku si tenkrát postavil na čestné místo vedle televize a každý večer před začátkem zpráv s netajeným nadšením sledoval, jak vteřinovka na jeho hodinách přesně kopíruje tu na obrazovce a v 19.00 je na hodinách fakt 19.00. A nezapomněl dodat: „Mě nezajímá, kolik bylo nebo kolik bude. Já chci vědět, kolik je právě teď.“ Jeho velké štěstí bylo, že v té době ještě neexistovaly navigace a on si bez složitých výpočtů nemohl zjistit, jak ukazuje tachometr v jeho fi atu. Protože i v autě vyznával přesnost. Kdyby tehdy tušil, že 50 km/h na tachometru je ve skutečnosti něco úplně jiného, asi by vzteky naboural. Podle pravidel nesmí tachometr v autě ukazovat méně, než je reálná rychlost. Ano, tak Velký evropský bratr pečuje o naše bezpečí. A protože automobilky jsou snaživé, převtělily toto pravidlo hujersky ve stav, kdy tachometry ukazovaly i o deset kilometrů více, než byla skutečnost. Co kdyby, že… Jak se zdá, tato doba už je ale za námi. Pokud byste i u moderních aut spoléhali na to, že 60 na tachometru je 50 ve skutečnosti, mohli byste mít brzo problémy. Ostatně více si přečtěte v hlavním tématu tohoto čísla.
Příjemné čtení vám přeje
Zbyšek Pechr, šéfredaktor
