Dálnice to v Česku nemají lehké

Vážení čtenáři,

v určitém věku si přesně vybavíte věci, které se udály před půl stoletím, ale netušíte, kam jste si sakra před chvílí položili brýle. Já si například velmi přesně vzpomínám, jak jsme tehdy ještě v Československu zažívali okouzlení z prvních kilometrů dálnice. Bylo to na počátku normalizace, kdy moc zábavy nebylo. V polovině roku 1971 byl otevřen první úsek dálnice D1 z Prahy do Mirošovic. To bylo slávy. Každý se chtěl projet na silnici, kde se dá tak svištět. Omezení rychlosti neexistovalo a všichni se hnali vpřed s plynem na podlaze. Dost aut to nevydrželo, a tak krajnice lemovaly uvařené šunky. I my se sestrou jsme otce přinutili, ono to zase tolik práce nedalo, aby provětral našeho Fiata 600D. Bylo to vzrušující. A to nejlepší mě teprve čekalo. Cestou zpět táta sjel na nový a ještě neotevřený dálniční přivaděč od Říčan a já v patnácti poprvé načerno řídil. Od té doby uplynulo plno vody. Až do Brna se dalo po autostrádě dojet v roce 1980. Pak až do Bratislavy. Přišel převrat a já čekal, jak se brzy přiblížíme Německu, a v nových časech bude dálniční síť dokonalá. Naivka. 31 let po Listopadu nedojedete po D1 ani do Ostravy, protože kus dálnice chybí. Ono jich chybí mnohem víc. Ministerstvu dopravy, které už sedm let řídí Hnutí ANO, se ročně daří otevírat v průměru 16,8 km dálnic. Tímto tempem bychom na dobudování sítě čekali do roku 2061. Nevím, jak vy, ale já se po ní už určitě neprojedu. O tom, co kromě neschopnosti státních úředníků nejvíc brzdí výstavbu dálnic, je hlavní téma tohoto čísla.

Silné nervy a pevné zdraví vám přeje

Zbyšek Pechr, šéfredaktor