Jak se Jirka rozzlobil

Vážení čtenáři,

někdy si nad článkem můžete hlavu ulámat, a pořád nic, jindy přijde pomoc shůry. Jako zrovna mně. Do uzávěrky už zbývaly spíš jen minuty než hodiny a blížil se čas, abych i já začal pomalu uvažovat nad tím, co napíšu do editorialu. Když tu za mnou zaznělo: „Až nebudeš mít v úvodníku o čem psát, tak lidi upozorni na věc, která mě strašně štve.“ Byl to kolega Jiří Baborský, který byl ještě rudý vzteky. „Nesnáším lidi, kteří přijedou na benzince k myčce, zaparkují před vjezdem do ní a jdou si teprve dovnitř kupovat příslušný program,“ pokračoval. „A my, co správně začínáme placením, za nimi pak zbytečně čekáme. Dnes jsem měl štěstí, že jsem před jedním takovým dobrodincem stačil zajet dovnitř. Už jsem po umytí vyjížděl, a on stále ještě nebyl zpátky u auta,“ dokončil svoji litánii Jirka. Ano, je toho spousta, co si na silnicích, parkovištích a pumpách navzájem děláme, a je to zcela zbytečné. Každý z nás má asi svůj žebříček hnusáren, které se nám nejvíc příčí. Mě třeba úplně doběla dokážou vytočit lidé, kteří za normální viditelnosti jezdí se zapnutou zadní mlhovkou a oslňují všechny za sebou. Škoda že jsou tu za vraždu tak vysoké tresty… Podobným zcela zbytečným zlozvykem je vynucování si místa při nájezdu na vícepruhovou silnici či dálnici. Když se po revoluci otevřely hranice, zjistili jsme, že buranství není všeobjímající. Že třeba Němci, jde-li to, na dálnici odbočí do levého pruhu a pustí napojující se vůz. Začali jsme to dělat také, ale dnes se z toho díky buranům stalo břemeno. Řada těch, co najíždějí na dálnici, vůbec nebere v potaz, zda jim auta mohou udělat místo, nebo je vedle nich plno. Prostě to tam pošlou, hned jak skončí plná čára. Přitom mají před sebou ještě stovky metrů připojovacího pruhu. A co tím vlastně chceme říci? Že doba je sama o sobě dost těžká, stresující a je zbytečné si ještě dělat naschvály pramenící z ignorance.

Příjemné čtení vám přeje

Zbyšek Pechr, šéfredaktor