O velmi rychlých pohádkách

Vážení čtenáři,

kdysi byl život klidnější. Po dlouhém dni se rodina sešla doma a dědeček celý večer vyprávěl, jaké to bylo dřív, a všichni pozorně naslouchali. Ale tak už to chodí jen v pohádkách. Dnes se nenaslouchá, ale čumí do mobilů. Až na jednu výjimku je většina naší redakce minimálně o generaci mladší než já, takže na mně zbývá ona role ukecaného dědečka, který všechny otravuje svými vzpomínkami. Někteří aspoň předstírají zájem a až po chvíli ze znuděných očí poznám, že bych měl jít o stůl dál. S jedinou výjimkou. Když se začne mluvit o tom, jak se jezdilo dřív, v době normalizace, kdy tu sice celkově panovala totální nesvoboda, ale na silnicích to byl z hlediska rychlosti ráj. To mladí evidentně závidějí. Pamatujete, že mezi léty 1971 a 1979 jste mohli mimo obec jet kdekoli bez jakéhokoli rychlostního limitu? Že se smělo v obcích v době od 23 do 5 hodin jezdit také bez omezení? Všichni už spali, komu by to vadilo. Restrikce přinesla až ropná krize v roce 1979, kdy se rychlost na dálnici zastropovala na 110 km/h. Ale až do posledního dne roku 1989 se v noci dalo městy a vesnicemi drandit naplno. Však si ještě pamatuji, jak jsem na Letenské pláni v noci testoval na dlažkách maximální rychlost své stodvacítky. No a pak zazvonil zvonec a pohádky byl konec. Dnes by rudozelená vládnoucí evropská soldateska nejraději rychlost aut omezila na nulu. I když to jí ještě bude chvíli trvat. U nás se uvažuje opačně a poslanci jednají o zvýšení maximální povolené rychlosti na některých úsecích dálnic na 150 km/h. Je to hloupost, nebo naopak rozumná věc, která reaguje na zlepšení kvality silnic i vozového parku? O tom píšeme v hlavním tématu tohoto čísla.

Příjemné čtení přeje

Zbyšek Pechr, šéfredaktor